z Le Puy en Velay do Conques

Francie, květen 2022

Dvě „holky“, dva týdny, dvěstě kiláků na pohodu (+třicet omylem a lehce ve štresu) a hluboký ponor do vnitřního hradu při procházení kouzelným francouzským středohořím, malebnými středověkými vesničkami a městečky, v interakci s okolní přírodou a ochotnými milými starousedlíky, v kraji, kde je poutnická tradice stále živá, kde si lidé poutníků váží a jsou hrdí na to, že mohou nabídnout své služby, ať je to ubytování, jídlo, nebo jen dobrá rada na cestu.

Jak zjistíte, že si místní poutníků váží? Například když se v neděli odpoledne v nesnesitelném vedru hladoví dostanete konečně do městečka a začnete se pídit po otevřeném obchůdku, baru nebo restauraci a zjistíte, že je siesta, do večera všechno zavřeno. Plahočíte se liduprázdnými ulicemi, hlad sílí, únava narůstá a najednou zpoza rohu proti vám vykročí dívka s taškou plnou baget, ztrácíte veškeré zábrany. Zázrak. Skočíte po ní a vyškemráte alespoň jednu bagetu, dáte jí euro a zažíváte stejné pocity štěstí jako miminko, které se vysílené po dlouhém pláči konečně přisaje k matčině prsu. Nemá cenu se v tom vyprahlém vylidněném městě zdržovat a tak pokračujete po značce dál, pryč z města. Najednou u vás zastaví auto, někdo vystrčí ruku z okénka a podává vám minci. Slečna s bagetou :-). Nevadí, že nemáme společnou řeč a nejde o peníze. Rozumíme si i beze slov. To gesto je jasné. S výrazem uznání si beru svůj zlaťák zpátky. Naučit se přijímat a nechat se obdarovávat, dovolit druhým nezištně pomáhat, to je jedno z důležitých učení pouti. Tady, v tomto kraji, pravidla poutě znali a ctili je. Opakovaně jsme se o tom přesvědčily.

Le Puy en Velay je významné historické město a poutní místo ve francouzském středohoří. Jméno města znamená „vztyčeno v údolí“ a souvisí s jeho jedinečnou polohou. Bylo vystavěno na pozůstatcích vyhaslé sopky. Z jejího středu se dodnes tyčí tři lávové kužely, na kterých jsou vystavěny hlavní dominanty města – socha Panny Marie,

románská kaple sv. Michaela, St. Michel d¨Aiguilhe (Svatý Michael na jehle – ke kapli vede 268 strmých schodů),

a katedrála Notre-Dame-du-Puy.

V katedrále se nachází zvláštní druidský kámen se speciální léčivou energií. Je volně přístupný a můžete se ho dotýkat, můžete se na něj posadit nebo si na něj lehnout.

Dalším energeticky silným místem je tahle zlatá kaple s černou madonou

a především hlavní oltář s černou madonou.

Pokud se někdy dostanete do Le Puy, velmi doporučuji dopřát si na návštěvu katedrály dostatek času a zaměřit se na tyto tři místa – hlavní oltář, druidský kámen a zlatou kapli. Ať už energii cítíte nebo ne, bude vámi prostupovat a harmonizovat váš systém. Stejná energie je i v kostelíku archanděla Michaela.

Ještě jedno důležité místo se nachází v katedrále – socha svatého Jakuba, patrona cesty, kde můžete zanechat svá přání a modlitby.

Město Le Puy en Velay se stalo výchozím místem pro první zdokumentovanou pouť do španělského Santiaga de Compostela. Poutníky tam v roce 951 vedl místní biskup.

A stalo se i výchozím místem pro moji pouť na svatojakubské cestě, na kterou jsem vyrazila s kamarádkou. Pro obě to byla tak trochu výzva. Pouť má jiná pravidla než turistika nebo trek, i když se na první pohled mohou jevit stejně a v tom byl zádrhel. Naše představy o společném putování se tak trochu rozcházely. Já vyrazila na pouť, Lada spíš na trek. Ale nakonec z toho stejně byla pouť :-). Myslím, že nám oběma se dostalo vrchovatě cenných zkušeností a učení.

Cesta přináší zajímavé lekce. Například prověří, jestli vaše prohlášení před cestou, že nemáte žádná očekávání, bylo pravdivé. Nebo nakolik jste ochotni a schopni vykomunikovávat a řešit odlišné představy a očekávání, třecí plochy. Tvrdíte o sobě, že nic a nikoho už dávno nesoudíte. Opravdu? Dovolíte si odložit masku „zdvořilý úsměv“, když to pod ní vře? Zabalíte to, když se večer zdá, že společně už nedáte ani jediný den?

My jsme to nevzdaly a dovolím si říct, že přes všechny ty výzvy, nebo právě pro ně, k nám cesta byla štědrá :-).

Například hned první den jsme se z Le Puy vydaly na opačnou stranu (Zabloudit, ztratit se, to k pouti prostě patří. Když se vám to podaří, radujte se :-), můžete se o sobě dozvědět něco nového, můžete se učit a mohou se vám začít dít zázraky v podobě nečekaných setkání a neuvěřitelných „náhod.“) Chvíli jsme šly spolu, ale po pár kilometrech jsme se rozdělily, abychom mohly jít část cesty každá svým tempem a v tichu. Spolu se nám to ticho moc nedařilo. Že jdeme na opačnou stranu jsem zjistila až po několika hodinách chůze. Volám tedy Ladě a dozvídám se, že je na úplně jiné trase než jsem já, samozřejmě také špatně. Značení svatojakubské cesty ve Francii je někdy trochu matoucí, stejnou červenobílou značkou jsou značené i turistické trasy, což se na začátek našeho společného dobrodružství velmi hodilo. Evidentně jsme v rámci přípravy na cestu potřebovaly každá něco jiného.

Cesta ti zkrátka v každém okamžiku servíruje to, co zrovna potřebuješ, a není nutné hned tomu rozumět. Testuje, nakolik jsi ochoten a schopen vzdát se kontroly a důvěřovat ve vyšší řád věcí, důvěřovat cestě. Vypnout hlavu a zapojit intuici, uvolnit se a nechat věci ať se dějí. Snaží se tě dostat do souladu se silnými, léčivými energiemi, ve kterých se začínáš pohybovat a to někdy znamená z gruntu čištění hned první dny cesty. Nás dvě takhle elegantně rozdělila ještě dřív, než jsme na cestu opravdu vykročily. Poslala nás na opačnou stranu a ještě každou jinam. A měly jsme se to dozvědět až ve chvíli, kdy už bylo jasné, že první den etapy ten den už nedokončíme. A vlastně jsme ho ani nezačaly :-). Lada se rozhodla, že zpátky do města se vracet nebude a s pomocí navigace volila „obchvat“. Tu noc spala pod hvězdami a stálo jí to hodně sil a bylo potřeba projevit velkou odvahu. Já, přestože jsem původně také nechtěla, jsem se vrátila do města, prostě mě to tam svedlo zpátky. Jakýmsi zázrakem jsem v osm hodin (v neděli) večer sehnala nocleh v ubytovně, věc nevídaná. Ubytovna patřila Františkánům.

Paní na recepci dlouho telefonovala, zjišťovala a já jsem zhroucená na židli prosila o zázrak. Ať už mě nikam neposílá. Hlavně ne francouzsky. Byla jsem strašně moc unavená. Zatímco telefonovala, na překladač jsem psala a strkala jí pod nos, že mám spacák a karimatku a můžu spát kdekoliv na zemi, jen bych se ráda vysprchovala. To ale nešlo. Asi po půl hodině telefonování jsem se dozvěděla, že můžu zůstat. Zaplavily mě pocity velké vděčnosti, až jsem se skoro rozbrečela. Mávla na mě, abych šla za ní. Vyšly jsme po schodech do druhého patra, paní odemkla poslední dveře na konci chodby a usmála se:“Ici.“ Tady. Nakoukla jsem dovnitř a slzám jsem se už neubránila. „Merci.“ Rozplakala jsem se a nebylo to zdaleka naposledy. Toto je velký dar poutě. Otevírá vám srdce, prohlubuje schopnost soucítit, přináší silné pocity vděčnosti, lásky a sounáležitosti. Čekala na mně komůrka s pohodlnou postelí a dokonce i s umyvadlem. Soukromý pokoj. Na poutní cestě to lze považovat za výjimečný luxus.

Druhý den ráno jsem čistá a odpočinutá vyrazila do katedrály na mši pro poutníky. Byla to v pořadí třetí mše, kterou jsem tam absolvovala. Až po téhle třetí mě cesta přijala. Vnitřně jsem to cítila.

Na mši byla přítomná jeptiška, která překládala z francouzštiny do angličtiny. Na dotaz kněze, ze kterých zemí jsou poutníci ze zahraničí, jsem se hrdě přihlásila ke své vlasti. Byla jsem jediná Češka a celkově nás tam cizinců bylo jen pár, katedrálu plnili francouzští poutníci. Pro požehnání na cestu si mohli jít ke knězi všichni poutníci, i ti, kteří nebyli pokřtění. Zařadila jsem se do zástupu lidí, kteří si šli pro hostii, kterou jsem já ale nedostala, ta je určená jen věřícím. Podle instrukcí jsem na znamení toho, že křtěná nejsem, před knězem překřížila ruce přes hrudník, kněz se na mne usmál a v úrovni mého čela naznačil rukou kříž a požehnal mi. Když mše skončila, nechala jsem si dát v katedrále do kredenciálu, poutnického průkazu, první razítko. V obchůdku jsem si ještě na poslední chvíli koupila pořádnou mapu a potom už nic nebránilo tomu, abych spolu s ostatními poutníky důstojně a v tichosti sestoupila po dlouhém schodišti z katedrály na ulici.

Opět mě válcovaly emoce. Slzy dojetí jsem měla na krajíčku. Cítila jsem velkou pokoru a sounáležitost se všemi, kteří se mnou právě vyráželi na cestu. Věděla jsem, že mezi ně patřím, že jsem jednou z nich. Opět přišlo potvrzení, že od první pouti v roce 2016 je camino mojí součástí, poutníci mojí rodinou a poutnické stezky kdekoliv na světě mým domovem. A zároveň jistota, že kdekoliv na světě se mohu cítit doma, protože to DOMA jsem našla uvnitř sebe. Nosím si ho s sebou.

„Roky jsem hledal své ideální místo. Uvědomil jsem si, že jediným způsobem, jak ho najít, je být jím.“ – americký básník Alan Watts. Asi tak.

První den, na „nesprávné“ cestě, když jsme zabloudily, jsem našla modrý andara krystal. Vypadal tak trochu jako akvamarín. A vypadal tak trochu jako sklo. Takže mohl to být drahý kámen a mohlo to být sklo, každopádně, já jsem se do toho kusu čehokoliv zamilovala, připadal mi přenádherný, něčím velmi zvláštní. K mojí velké lítosti jsem ho hned následující den, první den cesty ve správném směru, ztratila. Možná mě měl jen dovést na správnou cestu, pomoct mi najít nocleh, doprovodit do katedrály na mši a dohlédnout na to, abych řádně absolvovala všechny přípravné kroky před cestou :-).

Uvědomila jsem si, že vždycky, když přijde nějaká ztráta, máme na výběr, jaký postoj po prodělaném smutnění (smutek je asi nevyhnutelný), zaujmeme. Můžeme se uchýlit k pocitům viny a lítosti nad ztrátou a dlouho se jimi trápit, nebo se naučit pociťovat vděčnost. Vděčnost za to, že jsme TO mohli zažít. Alespoň na chvíli si TO podržet. Alespoň na chvíli s TÍM člověkem být. Alespoň na chvíli TO mít. Nelitovat se. Být vděční.

Zdály se mi dva velmi živé sny. V tom prvním jsem v jednom domě omývala nahé mrtvé tělo od exkrementů, když náhle na ulici zatroubilo auto, nablýskaný mercedes, a v něm moji přátelé. Vyběhla jsem za nimi na ulici, mávali na mě a chtěli, abych k nim sedla do auta a jela se s nimi bavit. V tu chvíli na mě někdo uvnitř domu zavolal, abych se vrátila dokončit práci. Váhala jsem, ale jen chvíli. Ta práce byla zároveň závazkem, musela jsem se vrátit. Tenhle sen se mi zdál v noci potom, co jsme spolu s Ladou přestaly mluvit úplně. Absolutně jsme se nepotkávaly. Byla to tak těžká situace, že jsem si myslela, že to budeme muset ráno zabalit a vrátit se domů. Nevím, co se přes noc událo, ale ráno u čaje to najednou šlo. Napětí se uvolnilo a my si konečně dokázaly otevřeně promluvit a uslyšet se. A padly si do náruče.

Super ubytování tady, takové odlehlé orlí hnízdo pod skálou s kostelíkem a věží. Ideální místo pro nějaké to „poprvé“. Tady mě poprvé pokousali psi. Když jsme čekaly venku na pana ubytovatele, obkroužila nás smečka zanedbaných hladových štěňat. Bylo mi jich líto a začala jsem je krmit z vlastních zásob. Když jsem přestala, protože zásoby došly, začali se ti pejskové dost agresivně dožadovat pokračování. Naskakovali na moje holé nohy a zatínali do nich své ostré zoubky. Neměla jsem je čím odstrčit, nedalo se před nimi utéct, byla to holá bezmoc. Naštěstí se po chvíli objevil majitel. který je zahnal. Pár krvavých kousanců mi ti miláčkové nevděční stihli uštědřit :-).

Druhý sen přišel po přechodu přes pohoří Aubrac, zhruba po týdnu putování. Většinu času jsme putovaly sólo, nádhernou krajinou. Mohly jsme se tak nořit hluboko do sebe a zároveň plně a nerušeně prožívat a nasávat tu krásu kolem. Míjely jsme louky poseté divokými narcisy a konikleci, nebo chrpami…

Široko daleko, kam oko dohlédlo, otevřená travnatá krajina osázená obřími valouny, krávy jako medvíďata lenošící na mezích a všudypřítomný zpěv ptáků. Krajina bez konce a bez začátku, sem tam poutník. Zažívala jsem tam silný stav „uvnitřnění“ a zároveň propojení zevnitř ven. Ten stav, kdy se dostáváte hluboko do svého nitra a zároveň začnete splývat s krajinou, zpomalujete chůzi, přivíráte oči a s každým krokem je to teď, teď, teď….tady a teď nirvána. Sešly jsme se asi pět kilometrů před cílovým městečkem našeho celodenního putování, přišel čas začít se poohlížet po vhodném ubytování. Ten večer se poprvé chopila iniciativy ve shánění ubytování Lada a přestože nemluví žádnou cizí řečí, zvládla zajistit super luxusní nocleh. Měla můj obdiv a obě jsme byly nadšené, večer plynul v úžasném propojení a v harmonii. Do té doby to byla nejlepší ubytovna, echt poutnická, prostorná, s pořádnou sprchou a se zahradou. Měly jsme krásný večer.

Té noci se mi zdál ten druhý živý sen. Tančila jsem v nádherných dlouhých modrobílých šatech v kuchyni mého rodného domu pro svého tatínka a bratra. Byla jsem šťastná, byla to oslava. Hudba, pohyby, pocity, to všechno bylo naprosto reálné. Znovu jsem si uvědomila, jak hluboce očistná pouť může být.

Spaly jsme různě. Pod hvězdami, v kempu, v ubytovnách, v hotelu, v soukromí, na podlaze v kuchyni velkého ubytovacího zařízení pro šedesát lidí, nebo v kostele. Se sháněním noclehů nám často pomáhali lidé na cestě a to byla moc pěkná setkání, myslím, že oboustranně. Častým problémem totiž byla bariéra v komunikaci. Když jsem někdy zkoušela volat do ubytoven předem, ozývala se francouzština, anglicky mluvil málokdo.

Například když jsme jednoho dne někdy k večeru dorazily do další plně obsazené ubytovny a opět se ozvalo „obsazeno“ a „všechny ubytovny ve městě budou plné, ani to nezkoušejte“, oslovila mě žena, postávající opodál: „Nemáte kde spát? My jsme také nesehnali nocleh v ubytovně, spíme v kostele. Jestli chcete, můžu vám to tam domluvit, mluvím francouzsky.“ Tahle mladá blondýnka s průzračně modrýma očima, Němka, putovala do Santiaga společně se svým francouzským mužem a jejich asi pětiletým synkem, blonďatým andílkem s průzračně modrýma očima :-). Všichni dohromady vypadali kouzelně. Ta čistota. Marie, Josef a…:-) v novodobém hávu. „V jakém kostele?“ „V tom největším“, usmála se a máchla rukou někam před sebe. Podívala jsem se tím směrem a při pohledu na dvě k nebi se tyčící věže kostela někde v dálce, jsem se také usmála. ADVENTURE :-).

Prostoupily mě pocity vzrušení z nadcházejícího dobrodružství, ten kostel byl parádní :-)…a pocítila jsem velkou vděčnost. Už jsem byla hodně unavená. V kostele se nás ujal „pan kostelník“ a nadšeně nám ukazoval, kde budeme spát a kam všude můžeme – spaly jsme v sakristii a mohly jsme všude. Dostala jsem dárek, zlatě vymalovaný talíř s podobiznou Ježíše uprostřed. Poděkovala jsem, vážila jsem si toho, ale musela jsem odmítnout, protože do batohu se mi prostě nevešel. A i kdybych ho tam nacpala, byl docela těžký. Pána to nejdřív rozladilo, ale rychle našel řešení a nekompromisně zavelel: „Tady mi napiš svojí adresu, kostel ti talíř pošle poštou.“

Děly se nám synchronicity. Nejvíc se mi líbily ty s dcerou. Například jsem na jedné ubytovně spala na pokoji se dvěma Američankami, byla to matka s dcerou. Mladá slečna pouť do Santiaga absolvovala před třemi lety a teď na ní vzala maminku, osmasedmdesátiletou paní, která šla tzv. nalehko, věci si nechávala převážet. Většinou chodila kratší úseky, než dcera, a do společného ubytování dojížděla taxíkem. Ubytování měly zarezervované na celou cestu předem, všechno měly dobře rozmyšleno a předem naplánováno. Byl to způsob, jak tu cestu absolvovat společně. Líbilo se mi to. Vyprávěla jsem jim svojí zkušenost s dcerou, jak šla pouť do Santiaga hned po maturitě, jak jsem jí na dálku doprovázela. Že s nikým jiným kromě mně ve spojení nebyla, odpojila se ze sociálních sítí, ale spolu jsme si psaly, nebo si volaly téměř každý den. Prostřednictvím mojí dcery se mi vybavily vzpomínky na moji první pouť do Santiaga. Jako by ji naše sdílení aktivovalo. Ta pouť ve mě doslova ožila. Z velké části šla dcera stejnou trasu jako kdysi já. Hodně jsem to s ní tenkrát prožívala, jako bych tam fyzicky byla s ní. Hodně nás to sblížilo. Upevnil se náš vztah matky s dcerou a zároveň se nám ho podařilo povýšit na další úroveň, na vztah dvou dospělých žen. Bylo to krásné. Moje dcera díky té pouti prožila přechodový rituál z dospívání do dospělosti, přerod dívky v ženu a já jsem mohla zpovzdálí přihlížet. V té době jsem měla těsně před rozvodem, procházela jsem si také životní změnou a tenhle silný zážitek byl pro mě v té době velkým darem. To všechno jsem těm dvěma ženám, matce s dcerou z Colorada odvyprávěla, a vzápětí mi na mobilu píplo upozornění. Přišla zpráva od mojí dcery: „Mómino!!! Právě se dívám na dokument o pouti do Santiaga, Camino Primitivo. Strašně u toho brečím a strašně moc tam chci, akorát nevím, jak to udělat…“ Neuběhly ani dva měsíce a moje dcera odlétala do Porta, odkud chtěla vyjít na svoji další pouť za svatým Jakubem. Nakonec zvolila jinou trasu, než Camino Primitivo, rozhodla se pro portugalskou cestu, stejně jako já přede dvěma lety. Během její pouti opět následovala série rozhovorů a nádherného sdílení :-).

Další synchronicita se udála 24.května, na můj svátek. Na jedné lesní pěšině jsem našla zlatohlávka, krásného zlatozeleného broučka. Vzala jsem ho do dlaně, abych ho vyfotila, ale než jsem si nastavila foťák, uletěl. O hodinu později mi dcera poslala fotku úplně stejného brouka s komentářem: „Akorát jsem na procházce v lese našla zlatohlávka, prý nosí štěstí, tak ti ho posílám jako dárek k Tvému dnešnímu svátku.“

Později jsem našla ještě tohohle krasavce, ten už neuletěl :-).

Conques, naše cílová destinace, je půvabná středověká vesnice, která se honosí titulem „nejkrásnější francouzská vesnice“. V zeleni, která ji obklopuje, se vyjímá jako vzácný drahokam.

Celá cesta z Le Puy až sem je moc pěkná. Počínaje velmi silnými energiemi v katedrále a kostelíku archanděla Michaela v Le Puy, přes putování panenskou přírodou, při procházení starobylými vesnicemi a městečky, nebo zemědělskými usedlostmi, stále máte pocit, že jste cestovali zpět v čase a teleportovali jste se kamsi do středověku a tento pocit velmi zesílí při vstupu do Conques. Čím víc se do městečka noříte, tím víc máte dojem, že jste se ocitli v pohádce. A to jsou jen kulisy.

V interakci s místními nabydete pocitu, že jsou to převlečení andělé. A to nepřeháním.

Do Conques jsme dorazily krátce po poledni. Chtěly jsme si prohlédnout město, zajít do katedrály, dát si něco dobrého a odpoledním autobusem se vrátit zpátky do Le Puy a tam přenocovat. V informacích nám milá slečna oznámila, že ten den už máme smůlu, všechny autobusy do Le Puy byly obsazené. Na druhý den ráno na nás vyšla poslední dvě volná místa! Tak a teď ještě vyřešit nocleh. Zamířily jsme si to do nádherné klasické poutnické ubytovny, zbudované v prostorách kláštera.

Jen jedno poslední volné lůžko. Dostaly jsme kontakt na ubytování v soukromí: „Zkuste štěstí tam. Bohužel, v tyhle dny je všude plno.“ Vyšly jsme ven z ubytovny a po pár krocích se za námi ozvalo: „Počkejte, mám pro vás dvě lůžka! Ale bez jídla, jestli vám to nevadí.“ Byly jsme šťastné. Při registraci vyšlo najevo, že klášter v Conques je partnerským klášterem Břevnovského kláštera v Praze. Paní, která s námi vyřizovala nutné formality, byla nadšená, že k nim zavítal někdo z Čech. Opravdu upřímně nadšená. Několikrát se za námi ozvalo „Jana i Lada, ahoj!“ Byly jsme celebrity.

Další bombastické překvapení následovalo večer, v kostele se konala mše a varhanní koncert pro poutníky za doprovodu zvláštních světelných efektů. Neubránily jsme se dojetí. O takovém zakončení cesty se nám ani nesnilo. Velké štěstí, že ten den byly všechny autobusy obsazené.

Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Jan 2,3