Zde cituji pasáže z úžasné knížečky JÍT SPÁT JÍST JÍT SPÁT JÍT, autorky/poutnice Janet Hall, kterou tímto také doporučuji, pokud se chystáte na klasickou pouť. Mě přirostla k srdci tak, že si ji někdy beru na cesty s sebou a ve své samotě, někdy osamělosti, se těším z její společnosti :-).
„Poutníci jsou lidé v pohybu procházející územím, které jim není vlastní, při hledání čehosi, co můžeme nazvat dovršením, nebo stejně by možná posloužilo slovo vhled; cíl, jehož směr ukazuje pouze kompas ducha.“ Richard Niebuhr
„Poutní cesta je fyzické putování na značnou vzdálenost vedoucí přesně danou sítí starobylých i novodobých silnic, cest, cestiček, pěšin i zvířecích stezek, a vede k místům posvátného významu, jež jsou obvykle spojena s určitým hrdinou, bohem, bohyní, světcem, zázrakem, narozením, místem odpočinku, vyhranou nebo prohranou bitvou, úmluvou, labyrintem, svatyní, chrámem, katedrálou, vesnicí, městem, horou, kopcem, skálou, stojícím kamenem, zjevením, ostatky, věštbou, zázračnou studnou, řekou, jezerem, stromem, jeskyní, kryptou, historickým sídlem, duchovní silou nebo podivuhodností jiného druhu.
Poutní cesty údajně vedou po energetických liniích, prastarých neviditelných stužkách síly, které probíhají křížem krážem krajinou a nabíjejí všechno, co se jim připlete do cesty. Nepochybně je to ohromný přínos, nicméně mohou být i poněkud znervózňující. Pokud jste výjimečně citliví, můžete je vnímat. Celý den jste na nohou, jste unavení do morku kostí, ale nemůžete spát, jste úplně bdělí a nemůžete zamhouřit oka. Je to nepochopitelné, ale nedá se to vypnout, vezete se v jakémsi proudu a ať děláte co děláte, nemůžete ven. Snažte se mu nevzdorovat. Zkuste se mu nebránit, ale poddat, jako když vás mořský proud unáší od pevniny. Tenhle proud vás chce dovést do hlubin vaší bytosti, kde jste ještě nikdy nebyli; nechte se jím nést, byť vám jeho plynutí někdy připadá příliš rychlé a děsivé.
Nemůžete objevit nové země, když se nesmíříte s tím, že nadlouho ztratíte z očí staré břehy. André Gide
Magičtí pomocníci
Tahle stránka poutní cesty je nejzázračnější a nejúžasnější lekcí úcty a pokory. Ve chvíli, kdy vykročíte, k vám bude automaticky, aniž o ni žádáte, přicházet nečekaná pomoc z nejrůznějších stran – dárky od neznámých lidí, příznivců a spolupoutníků, pohostinnost, přátelství, jídlo, pomoc, příjemná setkání, nečekaná laskavost apod.
Věř, že Vesmír pracuje pro Tebe a v souladu s Tebou. Snanya Romanová
Vesmír se vůči nám chová štědře, to jen my jsme natolik slepí, že to nevidíme. Řadu věcí odbýváme jako náhody, střásáme a odmítáme komplimenty a nabídky pomoci, místo abychom je vděčně přijali, leccos bereme jako samozřejmost a naopak další věci odmítáme, protože nedokážeme přijmout přemíru štědrosti a laskavosti.
Jednou z věcí, které se musíme naučit již na začátku, je naučit se tuto sílu přijmout a pak ji vnímat ve všem, co děláme. Ernest Holmes
Nesmíme zapomínat, že ve středověku byl celý koncept poutnictví a zdárného dosažení cíle založen výhradně na dobrotě druhých. Po celou cestu se poutníkům dostávalo ubytování, péče, jídla, ochrany, odpočinku a léčby ve zvláštních špitálech, jež pro ně zřizovali králové, královny, šlechta a různé soukromé osoby, ale také kostely, kláštery, konventy. Péčí o poutníky konali tito „špitálníci“ dobré skutky.
Pohostinství je jednou z forem bohoslužby. Talmud
Ačkoli tradice organizovaného pohostinství z větší části vymizela, na některých poutních cestách ji do značné míry můžeme zažít i dnes. I v soudobém poutnictví jsou situace, kdy ostatní dávají a vy přijímáte. Je to vznešený kruh, který je jako stříbrná a zlatá nit vetkán do samé podstaty poutnictví. Naučte se do něj začlenit tím, že budete přijímat nadšeně a s povděkem.
Ve všech případech, kdy něco vzniká, nebo se utváří, nesmí chybět jeden základní prvek, neboť jeho opomenutí je hrobem nesčetných nápadů a velkolepých plánů: ve chvíli, kdy se člověk definitivně rozhodne, dá se do pohybu i prozřetelnost. Začínají se dít věci příznivé jeho plánu, které by se jinak nestaly. Z jednoho rozhodnutí vyplyne celý proud pozitivních událostí, jež mají podobu různých náhod, nečekaných setkání i materiální pomoci, o kterých nikdo nikdy neuvažoval jako o něčem, co se může přihodit. William Hutchinson Murray
Světoznámý odborník na mýty JOSEPH CAMPBELL tuto sílu nazývá
„tisícem neviditelných rukou“.
Věřte tomu, protože to je pravda. Budete se divit, ale je to nadmíru příjemné překvapení. Dávejte dobrý pozor a „chyťte“ všechno, co si vás najde. Cvičte se v nenucenosti a vděčnosti. Poznamenejte si každou takovou nečekanou radost do deníku, i když se bude jednat o maličkosti, a brzy si všimnete, jak pravidelně přicházejí…jen jste si toho dřív nevšímali.
Olemuj své požehnané dary vděčností, ať se ti nerozpářou. Autor neznámý
Coulem překvapení začíná míle vděčnosti. Bratr David Steindl Rast
Symboly poutě:
Mušle – odznak cti, znamení odvahy stát se poutníkem
Poutnická hůl – představuje nezlomnou neotřesitelnou víru ve Vyšší moc, o níž se poutníci mohou opřít, spolehnout se na ni.
Plášť – symbol naděje, jistoty, že se jejich očekávání naplní.
Víra a naděje jsou neviditelné, nehmatné „síly“, které kráčejí před poutníkem a dodávají jeho krokům jistotu. Poutník zahalený pláštěm naděje a opírající se o hůl víry putoval v blahé naději a věřil, že všechno dobře dopadne, že uspěje a získá, o co žádal. Víra, naděje a důvěra jsou tři úhelné kameny poutnictví, jsou to základy, z nichž vznikají zázraky.
Kožená brašna – dobročinnost. Tehdejší poutníci byli odkázáni na druhé, to oni jim dávali jídlo, poskytovali ubytování, léky a ochranu na cestě. Poutníci jsou tedy těmi, kteří přijímají – a i dnes musíte druhým dovolit, aby vás obdarovali, ať už jídlem, pitím, přístřeším, nebo přátelstvím a oni to budou dělat, to je součást kouzla poutní cesty.
Voda v měchu představovala živou vodu, která hasila poutníkovu žízeň po změně – po inspiraci, porozumění, bohatství, zdraví, poučení, podpoře, příležitosti, penězích, odpovědi na otázku…po všem, co dotyčný potřeboval k duchovnímu občerstvení.
Ani dnes to není o mnoho jiné, klíčem k poutnickému životu je i nadále jednoduchost.
Je rozumné nezapomínat na to, že to nejsme my, kdo jdeme pouť – to pouť jde nás. Hlavní rada zní: uvolněte se, naučte se poddat se diktátu cesty a nechte ji, ať vás vede, jak sama uzná za vhodné. Může to být obtížné pro ty, kteří rádi dominují a chtějí mít vše pod kontrolou, ale i pro ty, kteří jsou úzkostliví, nejistí a nesmělí, ale ve skutečnosti se není čeho bát, kromě strachu.
Je také nanejvýš důležité mít na paměti, že pouť je „nepovědomá cesta“, kde se může přihodit cokoliv a nic není nemožné. Pouť je nepředvídatelná, nikdo neví, co udělá ať už s ním, nebo pro něj. Je to neznámá cesta neznámým územím, a jako k takové je třeba přistupovat obezřetně a s úctou.
„Nezajímá mě, co děláš pro obživu. Chci vědět, po čem toužíš a jestli máš odvahu snít o tom, že tvá touha se splní. Nezajímá mě, kolik je ti let. Chci vědět, jestli dokážeš riskovat, že budeš za blázna…pro svůj sen…Nezajímá mě, kde žiješ nebo kolik máš peněz, Chci vědět, jestli dokážeš vstát, po noci zármutku a zoufalství, unavený a bolavý do morku kostí, a udělat, co je třeba…nezajímá mě, koho znáš a jak ses sem dostal. Chci vědět, jestli se mnou dokážeš stát uprostřed ohně a neucukneš. Nezajímá mě, kde, co a s kým jsi studoval. Chci vědět, co tě drží při životě a co je ti vnitřní oporou, když se všechno kolem hroutí. Chci vědět, jestli dokážeš být sám se sebou a jestli jsi sám sobě skutečně dobrým společníkem ve chvílích, kdy cítíš prázdnotu.“ Oriah Mountain Dreamer
Skrze pouť se naučíte, že vaše sny a tužby jsou důležité, životně důležité, a že je vaším úkolem naučit se pečlivě, pozorně a uctivě naslouchat, místo abyste je odmítali jako nerozumné a nedosažitelné, protože jsou to ve skutečnosti znamení, signály, našeptávání a volání vašeho budoucího já, které se hlásí o slovo.
Musíš pochopit celý život, ne jen jeho jednu nepatrnou část. Proto musíš číst, proto se musíš dívat na oblohu, proto musíš zpívat a tančit a psát básně a trpět a rozumět, protože to vše je život. Jiddu Krišnamurti
Poutí se naučíte, jak je důležité co nejpečlivěji si vyjasnit svoje pocity, tužby a přání, a také se zdokonalíte ve schopnosti pozorování a naslouchání, abyste zachytili spontánní pobídky a návody, které slouží jako střelky ukazující směrem, kterým se napřít, abyste se vymanili z nerovnováhy a stagnace, v níž jste uvízli, a našli něco nového, vzrušujícího a obohacujícího.
Naučíte se, jak je důležité bez otálení reagovat na jakoukoliv pobídku, které se vám dostane. Kdykoliv ucítíte intuitivní pošťouchnutí, postrčení nebo rozkaz, musíte okamžitě jednat.
Toto je duch dobrodružství…nechat za sebou omezený svět, v němž jste vyrostli…dojít až za probádaná místa…do nadsmyslových sfér…a pak získat, co člověku chybí, a s tou kořistí se vrátit. Joseph Campbell
Naučíte se pouštět do věcí, které jsou mimo vaše současné možnosti, pustíte se do nejistých podniků a napnete všechny síly, abyste dosáhli toho, oč stojíte. Naučíte se lehce a účinně zvládat výkyvy, naučíte se vytrvalosti a důvěře v přirozený běh přeměny. Lidé sílí a rostou tím, že se nevyhýbají velkým překážkám a dokážou je překonat. Putování není vždycky jednoduché, nese s sebou nejrůznější vypětí – fyzické, psychické i emocionální, ale je to vypětí s jasným cílem a nese s sebou příslib průlomu do míst nového porozumění, růstu, harmonie, dosažení a celkového blaha.
Charakter se nedá zušlechťovat v klidu a v pohodě. Jen prožitou zkušeností a utrpením se duše posilňuje, vidění vyjasňuje, ctižádost podněcuje a je možné dosáhnout úspěchu. Helen Kellerová
Říká se, že tajemství života je k nalezení v následujících slovech:
Žádej
Věř
Přijímej
Poutnictví je ztělesněním nejhlubší podstaty tohoto učení a představuje ideální rámec pro jeho praktikování – je to závažná a náročná cesta, při níž se poutník pěšky přesouvá na určité místo a při níž žádá a přijímá cosi, co je pro něj důležité. Účelem této cesty je fyzická a duchovní obroda, ozdravení, oživení, omlazení a načerpání nových sil. Už od dávných dob byla cesta pro poutníky prostředkem jak dojít uzdravení, požehnání, odpuštění, řešení problému, jak získat materiální či duchovní prospěch nebo dospět k takové či onaké změně – pokaždé šlo o hluboce procítěné podněty, které poutník zoufale potřeboval vyřešit, aby „napravil“ svůj život, ale protože sám neměl dostatek sil, musel se obrátit na jakéhosi PROSTŘEDNÍKA, který by se za něj přimluvil a donesl jeho modlitby příslušné Vyšší moci na nebesích. Poutnictví je tedy současně fyzická a duchovní cesta podnikaná za tímto účelem na dvou souběžných rovinách – vnější, horizontální, fyzické pouti „s nohama na zemi“ a současně vnitřní, vertikální, nefyzické, neviditelné cestě uvnitř naší mysli, v níž se snažíme vytvořit a udržet ideální obraz štěstí a zdaru.
Jako poutník se člověk stává „chodcem ve dvou světech“ – jde na průsečíku viditelného, fyzického světa před svýma očima a neviditelného, netělesného světa za svýma očima, a celou dobu se snaží udržet sám sebe v rovnováze přesně na hraně, kde se oba tyto světy překrývají. Pouť je cesta plná nebezpečí, nároků, nalézání a náhod, cesta obnovující a odměňující, a je třeba během ní kráčet odhodlaně, soustředěně a cituplně po obou cestách zároveň. Pouť je vždy náročná, protože bez protivenství by neměla význam; je to cesta s určitým cílem, protože bez něj by postrádala smysl.
Poutnictví naplňuje naši touhu po doteku tajemna, po mystickém, magickém, mytologickém a metaforickém, dává nám pocit zdatnosti a smysluplnosti a zároveň je tyglíkem, ve kterém můžeme dojít zásadní osobní „přeměny“. Také je důležité si uvědomit, že poutník není turista nebo tramp, byť se na první pohled mohou jevit stejně.“
„Každý odvážný krok nás vyvádí z kruhu, který jsme kolem sebe narýsovali, do neznámé krajiny, do míst, kam jsme se nikdy nechystali vydat, kde se cítíme nesví a nevíme co čekat. Zprvu jsme vylekaní, nadšení, nervózní a rozjaření. A docela určitě napjatí. Stáváme se víc sami sebou, člověkem, jakým bychom mohli být. Čas ubíhá. Zvykneme si. Okraje známého se zaplní. A aniž si toho vůbec všimneme, kruh kolem nás se znovu uzavře. Náš další odvážný krok nás možná zavede někam, kam bychom z původního kruhu nedosáhli. Teď jsme nicméně připraveni, máme víc sebevědomí. A tak si troufneme vystoupit z dalšího kruhu – a tak pořád dál, přičemž pokaždé získáváme víc a víc, nacházíme svoje vnitřní síly a uvědomujeme si svoje schopnosti a vlohy, svoje silné stránky. To je dobrodružství, v jaké doufám, když se odhodlám překročit svoje meze. Děsivé. Mrazivé. Strohé. Vzrušující. Chci okamžik, kdy můj život najednou dostane větší rozměry, kdy začnu zřetelněji vnímat svým vnitřním zrakem. A co uvidím, bude nepochybně stát za vyprávění. Protože když vypovím svůj příběh, možná tím dodám odvahy dalším, aby se odvážili udělat maličko víc, aby si troufli riskovat, aby sáhli hlouběji a pustili se v životě o něco dál.“ Katherine Martinová
doprovázené poutě 