O mně

Iniciace duše transformuje naše životy silou pravdy nacházející se ve středu obrazu naší duše. Přijetí této pravdy má za následek radikální zjednodušení našich životů. Činnosti a vztahy, jež nepodporují cíl naší duše, začnou odpadat. Naše dřívější agenda je vyřazena, rozdělané projekty opuštěny. Mnoho starých problémů nevyřešíme, ale vyrosteme z nich, přestaneme se o ně zajímat. Staré způsoby prezentování a bránění sebe sama se stanou méně zajímavými a méně potřebnými.
Iniciace duše se vztahuje k onomu výjimečnému okamžiku v životě, kdy překročíme hranici z psychické adolescence do skutečné dospělosti, z naší první dospělosti do dospělosti druhé.
Bill Plotkin

Kdo jsem já?

Moje kamarádka astroložka umí krásně splétat slova, a tak se chci tady podělit o to, co mi napsala: „Se sluncem ve Vodnáři jsi svobodomyslná žena, která potřebuje k životu změnu, občasné vykročení ze stereotypu, z komfortní zóny, aby cítila, že žije. S každou změnou přichází nové uvědomění a pochopení, poznání, že všechno se vším souvisí, že nejsme odděleni jeden od druhého, ale navzájem propojeni a všechno má svůj smysl. S Lunou v Býku si vše dokážeš užít a vychutnat všemi svými smysly. Ke svému naplnění potřebuješ zážitky, získat informace prožitkem a jejich sdílením obohacuješ své kamarády a blízké, kterým tím předáváš informace, že duchovní naplnění je důležitější než hmotné, protože svět hmoty je pomíjivý, zatímco svět ducha je nekonečný, a právě informace a poznání, které během života získáme si jako jediné s sebou odneseme.“

K tomu mě jen napadá, že svět hmoty je sice pomíjivý, ale co to slavné TADY A TEĎ. Co to vlastně znamená. Nosit vodu, štípat dříví. Dnes a denně se v klidu vypořádávat s běžnými úkoly, které nám život staví do cesty a moc nad tím nešpekulovat. V sobotu na tancovačku a v neděli jít do kostela na mši. Naše babičky to dobře uměly. Mít odvahu nechat padat ty masky. Přijímat (se) i tehdy, když něco nezvládneme. Nesrovnávat (se). Neukazovat prstem na druhé, nekritizovat a neposmívat se. Neubližovat, nemanipulovat, podpořit, pomoci. Být laskaví. To, co si s sebou nakonec odneseme, je jen a pouze to, jak žijeme náš život TADY A TEĎ. S tím jediným se budeme po smrti vypořádávat.

Ve svém profesním životě jsem se často ladila na různé lidské charaktery, pracovala jsem jako sestřička, učila jsem angličtinu děti i dospělé, pečovala jsem o staré nemocné lidi v jejich domácím prostředí v Anglii. Jsem instruktor jógy. Dula pro umírající (oficiálně průvodkyně lidí na konci života, jejich blízkých a pozůstalých). To všechno mě obohacovalo a učilo, snad se tím i kultivovala moje schopnost naslouchat a přistupovat ke každému s citem, s přijetím, s respektem a v pokoře. Učila jsem se nesoudit a nezasahovat, jen tam pro každého v různých situacích a procesech prostě a jednoduše být, jak jsem to cítila.

Důležité události, nebo etapy v mém životě, se budou velmi podobat těm vašim. Patří k nim první osamostatnění se odpoutáním od původní rodiny, kdy jsem se v osmnácti letech po maturitě v revolučním roce 1989 přestěhovala do Prahy a začala pracovat. To byl první velký krok, protože jsem vyrůstala v malé středočeské vesničce a do té doby jsem z domova víceméně nevytáhla paty. A padal komunistický režim. Návštěva Jeruzaléma (1997) se svým budoucím mužem a svatba (1997). Porody mých dvou dětí (1998, 2000) v Centru aktivního porodu jen za doprovodu porodní asistentky a jejich otce. Mé porody pro mne byly hlubokým, krásným zážitkem, transformující a velmi léčivé. Doprovázení umírající babičky (2015) a možnost i později být přizvána do tohoto posvátného prostoru. Moje cesty a poutě, nejvíc se mi vepsala do srdce moje první pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku(2016), kde jsem prožila takový osobní „velký třesk“, propojení se Zdrojem, to všude pořád dokola omílané klišé, že bůh je láska a láska je bůh. Ale je to jiná láska, než co jsem si do té doby pod pojmem láska dokázala představit. Psycholog by to označil jako psychospirituální krizi, mě ten termín moc nesedí. To není krize. To je milost. Práce v zahraničí (tříletý pobyt na jihu/jihozápadu Anglie, který mi hodně dal. Pečovala jsem o staré lidi v jejich domácím prostředí a díky tomu jsem se také dostala na různá zajímavá místa. Mnoho odseděných hodin při terapeutické práci ve snaze pochopit „proč se mi to děje“, práci na přijetí sebe sama, prokousávání se k vlastní autenticitě, osvobozování se ze závislého chování a pokusy o změnu ve vztazích k těm nejbližším, které mi neprospívaly. Rozvod a druhé osamostatnění se (2019) a učení se žít po rozvodu zase sama a také bez podpory původní rodiny. Kovid (2020-2021) přinesl mnohé: Pobyt ve tmě (duben 2020). Svatojakubská pouť z Portugalska do Španělska, došla jsem přes Santiago a Finisteru až do Muxie, na úplný „konec světa“, k rozbouřenému oceánu. Moje nejzamilovanější místo z celé té dlouhé cesty, ať se jde odkudkoliv. Cesta byla pro poutníky zavřená, stejně tak hranice, byla to velmi zajímavá zkušenost 🙂 (květen-červen 2020). Cesta do Francie za Máří Magdalénou se skupinkou žen (srpen 2020), moje soukromá cesta tamtéž (říjen 2020), Belize a Mexiko (přelom 2020/ 2021), Ekvádor hledání vize a práce s medicínami (duben 2021), Peru a Bolívie, moje soukromá cesta a opět rozhodování, jestli mi to skutečně stojí za to, když jsou ty hranice zavřené (květen 2021), Švédsko a Holandsko práce s medicínami (září a říjen 2021). A cestuji pořád dál. Nejde to zastavit :-). Některé z mých cest popisuji v BLOGu, jiné na Fb (alba). Když nad tím teď tak přemýšlím, přelomová pro mě byla především první porevoluční devadesátá léta, kdy jsem sama bez jazykové vybavenosti odcestovala stopem do Itálie, bylo mi devatenáct, byla jsem čerstvě přestěhovaná z malé vesničky do Prahy, nikdy předtím jsem v zahraničí nebyla, ani „u Jadranu“. Vybavuji si ten krok do neznáma, pocit svobody a síly, že jsem to zvládla. Pár let na to jsem odjela jako au-pair do Anglie, rok jsem strávila péčí o děti a studiem angličtiny v Londýně. Dá se říct, že touto zkušeností, v té době, a s mojí jazykovou (ne)vybaveností (maturita z ruštiny a rychlokurz angličtiny pro začátečníky, nulová zkušenost s péčí o děti, natož v cizí zemi s neznalostí jazyka), jsem se asi, možná, iniciovala do dospělosti. Krátce po sametové revoluci se tak odehrála i jedna soukromá revoluce na všech úrovních mého bytí, která mi, tenkrát asi poprvé a zdaleka ne naposledy, poněkud přeskládala a srovnala hodnoty :-).

Cesta holky, které se nedařilo naplňovat očekávání lidí ve svém nejbližším okolí, přestože se o to snažila, protože toužila po lásce a přijetí, k vlastní autenticitě, k sebelásce, ke svobodě, k té vnitřní, ke spojení sama se sebou, a tak dále, byla dlouhá a nebyla zadarmo. V mládí mě hodně zajímala psychologie, pak přišlo duchovno, potřeba práce na sobě, začala jsem se zajímat o jógu, absolvovala kurzy pro instruktory jógy a zájem o jógu mě zavedl i do Indie. Přestože původní profesí jsem zdravotní sestřička, vždycky mě více než klasická medicína zajímaly alternativní přístupy řešení nerovnováhy organismu. Vždycky jsem věřila v celostní chápání zdraví/nemoci. V praxi, sama na sobě, jsem si vyzkoušela homeopatii s jejíž pomocí jsem se zbavila astmatu. A to byl asi také můj začátek systematické práce na sobě, první kontakt s terapií. V rámci konstituční homeopatie jsem si začala zpracovávat některá osobní témata a když ke konci našich homeopatických setkávání paní doktorka prohlásila, že by to ještě chtělo „dotáhnout“ psychoterapií, ráda jsem souhlasila. Práce na sobě při terapeutických sezeních mě přivedla ke kurzu pro duly, kde jsem v rámci sebezkušenostní části mohla dál odlupovat ty slupky. Další terapie následovala, když jsem řešila problémy s prací a ve vztahu, které vyústily v rozvod. Tou dobou jsem měla za sebou také doprovázení mojí umírající babičky, což byla velmi hluboká, obohacující zkušenost, za kterou jsem vděčná. Asi půl roku po babiččině smrti jsem vyrazila na svoji první pouť do španělského Santiaga de Compostela. Psal se rok 2016 a ta cesta byla přelomová. A následoval další terapeutický proces, potřebovala jsem vedení, potřebovala jsem to celé nějak uchopit. Od té doby jsem absolvovala několik dalších cest. Každá další pouť přinášela další práci. Všem těmto cestám vždycky předcházelo volání v podobě různých znamení, synchronicit, setkání, pocitů, obrovské touhy TAM JET. Spirituální cesty, poutě, mají tu moc vás „změkčit“, otevřít vás hlubšímu kontaktu s přírodou a s vaší duší. Co se mých cest týče, já už nejezdím na dovolené a ty cesty vlastně ani moc neplánuju. A už vůbec né moc dopředu. Ono se to vždycky nějak přihodí.