PERU, květen 2021

…aneb partyzánskou stezkou, hned vysvětlím proč…

Po Peru jsem toužila už několik let, ale zatím mě to vždycky zavedlo jinam. Letos, díky návštěvě Ekvádoru, bylo Peru, jakožto sousední země, nadosah. Bohužel, v době, kdy jsem ukončila svůj pobyt v Ekvádoru a měla jsem prostor pokračovat dál, do Peru, zavřeli v rámci protikovidových opatření hranice. Peru teď, nebo možná už nikdy, a tak jsem se rozhodla, že se o ně pokusím. Jestli je to v plánu duše – a vzhledem k tomu, že touha byla veliká, by to mohl být ten případ 🙂 – a mám tam teď být, tak se tam prostě dostanu a jestli ne, tak mě to pošle domů. Takže informaci o uzavření hranic jsem okamžitě zapomněla. To byl první krok. Následovala několikahodinová cesta autobusem k peruánským hranicím. V posledním ekvádorském městečku, vzdáleném asi 3km od hranic, jsem zašla do restaurace, kde na můj dotaz, jestli a jak se dá dostat k hraničnímu přechodu, odpověděli, že mě tam doveze taxi, ale že dál se nedostanu, protože hraniční most přes řeku je uzavřený. Ale kdybych chtěla, můžu v restauraci počkat, zavolají amigo, který mě na ty hranice dopraví. Na místo, kde je možné přejít do Peru mimo hraniční přechod. Bylo mi jasné, že pokud tuhle cestu podstoupím, riskuji celkem velký problém, přesto jsem dlouho neváhala. Po nějaké chvíli přijelo auto a v něm ne jeden amigo, byli tam rovnou tři. Tři chlapi. Dobřeee, Peru je Peru. Na můj vkus jsme se v městečku zdržovali až moc dlouho. Pořád jsme někde zastavovali a jeden z chlapíků vybíhal, nakupoval, vyřizoval…když už to trvalo moc dlouho a při jedné takové zastávce ten chlap dosednul do auta s pytlem a provazem (asi to nebyl pytel určený pro mě, ale stejně mě to vyděsilo 🙂 🙂 :-)), byl to impulz k tomu, abych z auta vystoupila. Kupodivu mi bez řečí vrátili peníze, které jsem jim za tu „službu“ dala. Hodila jsem batoh na záda a vydala se směrem k hranicím pěšky. Netrvalo dlouho a zastavilo u mě jiné auto, nějaký stařík. Řekl si o tři dolary a odvezl mě k nějakému potoku. „Peru“, řekl, a máchnul rukou někam do dáli. A tak jsem ten potok přešla a polní cestou pokračovala dál, směrem DO PERU 🙂 🙂 :-)!

Zhruba po patnácti minutách chůze mě někde v polích zastavil muž v uniformě celníka a kolem něj se vyrojilo několik dalších, civilně oblečených, chlapů. „Celník“ vytáhl mobil, nastavil na něm překladač a ten spustil: „Kam jdeš?“ „Na hranice, jdu do Peru, dostanu se tudy na hraniční přechod?“ „Hraniční přechod je zavřený z důvodu protikovidových opatření.“ „Aha, to jsem nevěděla, byla jsem v horách u šamana, nefunguje mi mobil. Potřebuju se dostat do Limy, mám odtamtud odlet domů, do Evropy. Do Ekvádoru už se vracet nebudu“. Nooo. Tak jsme v těch polích úřadovali, vyžádal si pas, letenku, vyhrožoval karanténou a pokutou, až z něho konečně vypadla ta částka, za kterou by mě „ten v tom žlutém triku“ převedl přes hranice jinudy. No. Na můj vkus to celé divadlo trvalo moc dlouho a částka byla přemrštěná. Taky už jsem byla dost unavená a zkrátka mi došla trpělivost. Vytrhla jsem mu pas z ruky a na překladač mu oznámila, že odcházím a na něho že si budu stěžovat. To ho rozesmálo, ale nechal mě odejít. Moc daleko jsem se nedostala. Zastavila mě řeka. Vyčerpaná jsem hodila batoh na zem a dosedla na jeden z balvanů. Slzy na krajíčku. Prázdno. … … K mému překvapení ke mě přišel jeden z mužů z té bandy, odvedl mě o kus dál, kde byl nad řekou na kladce na provazu připevněný nějaký zrezlý „vozíček“, na kterém jsem byla, „zcela zdarma“ přepravena do Peru :-). Na druhém břehu řeky postával asi dvanáctiletý kluk, který mě, už téměř za tmy, vedl prašnou pěšinou křovinami někam k silnici. Tak, ještě zbývalo projít slumem, pár nuzných boudiček, kolem kterých posedávali a postávali zvědaví lokálové. To nebyl úplně příjemný pocit v tu už večerní dobu. No a pak už konečně jen já sama na prázdné tiché peruánské silničce, pokračujíc v postupu „step by step“ do neznáma. WOW, za zády slyším auto! Mávnu. Zastaví. Dovolí mi nasednout a odveze mě do cca 50km vzdáleného městečka a ještě mi, už za tmy, pomůže najít nocleh. Vůbec nevadí, že ve sprše teče jen studená voda. Jsem tak vděčná za dnešní den. Vysprchuju se, padnu do postele a okamžitě jsem tuhá.

Další den jsem se ze severu potřebovala přesunout až dolů na jih, cesta autobusem do Limy čtyřiadvacet hodin. Vnitrostátní lety jsem využít nemohla, při pasové kontrole by zjistili, že v pasu chybí razítko a šupem bych jela domů. V Peru naštěstí dobře funguje dálková doprava, jen není úplně pohodlná :-). 26h z Limy do Cuzca mi dalo zabrat. Autobus téměř nestavěl, byla tam zima, některá okénka nešla zavřít, nepřetržitě velmi nahlas zapnutá televize, která nešla ani ztlumit, většinou nějaké akční „trháky“. Střílečky, auta, prsatý blondýny. Do toho vysoká a stále se zvyšující nadmořská výška. Když jsme konečně dorazili do Cuzca, myslela jsem, že jsem chytla ten kovid, bylo mi taaak mizerně. Naštěstí pomohla koka, na doporučení jsem si z ní uvařila čaj a také žvýkala její listy. Do druhého dne jsem se z toho vyspala.

Moje téměř nulová znalost španělštiny, bezmasá strava a téměř neexistující turistický ruch byly další okolnosti, které můj pobyt v Peru trošku komplikovaly. Tak nějak se mi stávalo, že jsem se poměrně často ocitala v roli jediného zahraničního turisty 🙂 🙂 🙂 a tak jsem si většinu času připadala jak mucholapka na prodejce čehokoliv. Hotel? Taxi? Výlet? Suvenýr ten a ten??? A pak, když mi to zboží nabízeli, bylo často předražené. Vždycky bylo předražené :-). Tak to mi trochu kazilo náladu. Když jsem si v restauraci objednávala jídlo „sin carne“, bez masa, téměř vždycky mi dali na výběr kuře nebo rybu. Peruánský maso holt vypadá jinak.

Pro aklimatizaci jsem zvolila malé půvabné městečko Pisaq, vstupní bránu do posvátného údolí Inků. Strávila jsem tam čtyři dny a během té doby jsem si procestovala okolní zajímavá místa včetně Cuzca. A bylo to snad jediné místo v Peru, kde jsem se FAKT skvěle najedla :-).

Jednu historku mám vlastně také z tržiště v Pisaqu. Ráda jsem se tam vracela a nakoupila tam, „co se mi do batohu ještě vešlo“, přičemž jsem se „spřátelila“ s jednou starou trhovkyní. Nechala jsem u ní docela dost peněz, abych posléze zjistila, že stejné zboží můžu v kamenném obchodě pořídit za třetinovou cenu. Nejdřív mi to přišlo líto, pak jsem se na sebe rozzlobila a nakonec jsem se rozhodla, že teď už mi to může být jedno. Těsně před odjezdem z městečka jsem se ještě naposledy zastavila na tržišti. Když jsem procházela kolem stánku staré indiánky, vrhla se ke mě a se slovy „amiga! amiga!“ mě začala omotávat jedním z pláten, které utkala. Nevím, co to do mě vjelo, ale usmála jsem se na ní a vypadlo ze mě „mucho dinero para tí, un regalo para mí“ (hodně peněz pro tebe, dárek pro mě) a omotaná tím kusem látky jsem šla pryč. Žádná okamžitá reakce od ní se nedostavila, ale o něco později, když jsem vyšla z penzionku, kde jsem byla ubytovaná, stála ta žena před domem a dožadovala se svého zboží zpět. Já jí nemínila nic dát a dál jsem omílala svou. Ona také a takhle jsme spolu došly až na zastávku autobusu. Když autobus přijel, nastoupila do něho se mnou a všem v autobusu si na mě stěžovala. Já jsem se do toho moc nevměšovala, protože na můj dotaz „Inglése?“ nepřišla žádná kladná odpověď. Moje amiga náhle autobus zastavila, vyběhla ven a z policejní stanice poblíž silnice přivedla policistu. Něco mi říkal španělsky, asi „vystupte si“, zeptala jsem se „Inglése?“ Dostala jsem odpověď „Si“, a tak jsem vystoupila. Došli jsme na stanici a tam začal výslech. Policista si vyslechl obě verze, já jsem mu řekla, že jí ráda dám všechno zboží, které jsem u ní nakoupila, když mi vrátí všechny moje peníze, jinak jí nejsem ochotná dát nic, protože i tak jsem jí přeplatila. K mému i jejímu překvapení policista souhlasil. A tak ta milá žena odjela pro peníze a my jsme na ní čekali, přestože po první hodině bylo nad slunce jasné, že se už nevrátí. Všichni policisté ke mě byli milí, mohla jsem se jít najíst do vedlejší hospůdky, procházet se, slunit na lavičce, přinesli mi čaj a vodu, ale propustili mě až po třech hodinách, když jsem začala být nervózní, že kvůli nucenému arestu se ten den nedostanu do Ollanty, odkud jsem měla další den brzy ráno odjíždět vlakem na vysněné Machu Picchu. Nakonec si dali říct, sepsali se mnou protokol a byla jsem propuštěna.

A teď pár zajímavostí k místům, která jsem v Peru navštívila. Kvůli kterým se do Peru jezdí…

Cuzco

Kečuánsky QOSQO (kosko). Q – pupek O – svět S – had = zrcadlení přes hadí podstatu

Čím je zajímavé Cuzco, město, které se nachází 3 500 metrů nad mořem? Z energetického hlediska se jedná o jednu z nejdůležitějších světových metropolí. Je to 20 000 let staré město, které je vybudováno na významném energetickém uzlu, který interaguje s námi přes solar (3. energetické centrum, manipúra čakra). Pod zemí se nacházejí určité energetické struktury, pravěké tunely, kdysi dávno zde byly vystavěny kosmické chrámy. Dříve zde byla laguna, u které bylo město postaveno. Chrámy pod hladinou tvořily takový satelit, o kterém po celou dobu lidé, ať už Lemuriáni, pre-incké kmeny, nebo Inkové věděli a využívali ho, byly zde školy dávných mystérií, nauky o hadí síle. Cuzco je hlavní megalitická metropole jihoamerického kontinentu.

Podle legendy dostal první incký král Manco Capac příkaz přímo od boha Slunce Intiho, aby našel místo, kde by mohl zasadit do země zlatý prut, který by tam zmizel. A v tomto místě, které je považováno za pupek světa, založil Cuzco, prosperující, vzkvétající hlavní město tehdy největší Americké říše.

Machu Picchu

Kečuánsky Machu Pikchu – Starý vrch, jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Nacházejí se na horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m. Město nebylo nikdy objeveno španělskými dobyvateli, takže nebylo poničeno, ani vykradeno.

Jedná se o jednu z nejdůležitějších archeologických lokalit v Jižní Americe a prý nejvíc navštěvovanou památku ze všech míst v Jižní Americe a v Peru.

Dodnes nikdo přesně neví, k čemu Machu Picchu sloužilo, jelikož z období předkolumbovských výprav neexistují písemné záznamy od místních obyvatel, nepoužívali písmo známé na starém kontinentě. Jedna z prvních teorií o významu citadely, od amerického historika a archeologa Hirama Binghama, který na počátku 20. století Machu Picchu náhodou objevil, říká, že se jednalo o posvátné místo zrození posvátných inckých žen, slunečních panen. Výzkum vedený odborníky Johnem Rowem a Richarem Burgerem přesvědčil většinu archeologů, že Machu Picchu bylo sídlem vládce Inků Pachacutiho. Kromě toho byly předloženy důkazy, že místo bylo vybráno pro svou pozici ve vztahu k posvátným prvkům krajiny jako jsou hory, které jsou údajně v harmonii s klíčovými astronomickými událostmi, které byly pro Inky významné.

Město bylo tvořeno přibližně 200 objekty, zahrnující chrámy, svatyně, parky a obytné domy se slaměnými střechami. V celé oblasti se taktéž nachází v kamenech vytesaná koryta a četné vodní fontány tvořící rozsáhlý vodovodní systém. Každá budova ve městě prý byla napájena tímto systémem vodou z posvátných pramenů.

V městské části „Sacred“ se nacházejí prý nejdůležitější památky Machu Picchu. Jsou jimi Intihuatana, Chrám Slunce a Místnost tří oken. Tyto objekty byly pravděpodobně zasvěceny bohu Slunce Intimu a předpokládá se, že celá tato část města měla náboženský význam.

Intihuatana (překládáno do angličtiny jako „Hitching Post of the Sun“, do češtiny místo, na kterém je připoutáno Slunce, či opěrný sloup Slunce, je jedním ze zvláštně tvarovaných rituálních kamenů, které se nacházejí na území Jižní Ameriky. Jedná se o opracovaný skalní blok do podoby zploštělé pyramidy v točitém tvaru.

Chrám Slunce (zvaný též Sluneční věž) bylo obřadní místo, které se využívalo pro poctění a oslavy spojené s bohem Slunce Inti, který hrál ústřední roli v inckém božstvu. V době zimního slunovratu procházel do chrámu hlavním oknem paprsek slunečního světla, který dopadal na velký obřadní kámen umístěný uprostřed místnosti.

Místnost tří oken (někdy také chrám tří oken) byl postaven s výhledem na hlavní náměstí. Nejdelší stěna byla původně postavena s pěti okny, ale dvě byla později zabedněna, takže se zde v současnosti nachází pouze tři trapézová okna, která dala místnosti svůj název. Ve vnitřku se nachází trojice vyřezaných kamenů představující tři světy: Ukja Pacha (podzemní svět), Kay Pacha (Země) a Hanan Pacha (nebe). Uprostřed místnosti se nachází vztyčený kámen, který má vztah k uspořádání oken.

Já jsem Machu Picchu navštívila v době, kdy byl návštěvní řád z důvodu kovidu upraven, a tak byla některá místa nedostupná, nošení roušky bylo vyžadováno po celou dobu a nesměli jsme se delší dobu zdržovat na jednom místě. Měla jsem s sebou svoje krystaly a chtěla jsem se přes ně v meditacích s tím místem propojovat, takže jsem se i přes zákaz občas někde posadila, ale nešlo to nadlouho, až ke konci prohlídky, když jsem zase usedla na chvíli do meditace, ke mně přišel jeden ze strážníků a namísto toho, aby mě opět z toho místa vykázal, se mě zeptal na můj krystal. Poprosil, jestli by si ho mohl na chvíli půjčit. Vzal si ho do rukou, zavřel oči a chvíli tak zůstal. Když opět oči otevřel, krystal mi vrátil a povídá: „Pojď se mnou, zavedu tě na jedno místo, kde můžeš nerušeně meditovat.“ Stal se zázrak. Něco přes hodinu jsem opravdu bez jediného vyrušení seděla na velikém kameni v ústraní, před sebou výhled do údolí a na Wayna Picchu, skalnatý vrch dominující Machu Picchu. Moje meditace s krystaly se proměnila v tanec energií, dostala jsem veliký dar.

Posvátné jezero Titicaca

Je to nejvýše položené splavné jezero na světě, leží v nadmořské výšce 3812 m a zároveň se jedná o největší jezero Jižní Ameriky, rozkládá se na ploše 8300 km². Jezero leží na území dvou zemí, Peru a Bolívie a na jezeře se nachází mnoho ostrovů. Zajímavé jsou např. rákosové plovoucí ostrovy Los Uros, na kterých ve velmi skromných podmínkách dosud žijí příslušníci kmene Uru.

Mystickou atmosféru dávných dob nejvíce přibližují ostrovy Slunce (duchovní centrum oblasti) a Měsíce, které se nachází na bolivijském území. Podle jedné z legend nejvyšší z bohů poslal své děti, aby na Zemi našly ideální místo pro založení dynastie Inků. Vybrali si právě ostrov Slunce (Isla del Sol). Na tomto ostrově se nachází několik inckých staveb a zajímavé jsou např. incké schody a incké posvátné prameny na jižním konci ostrova, španělští dobyvatelé je považovali za legendární prameny mládí. O něco více na jih se nachází ruiny Slunečního chrámu Pilko Kaina, kde se prováděly obřady a je tam toho samozřejmě daleko více.

Podle mého průvodce se nejdůležitější místo ostrova nachází na jeho severním konci. Dojde se k němu přes tři brány, bránu pumy, kolibříka a naděje. Před průchodem každou branou se pronášejí modlitby a přání, osobní a pro Matku Zemi. Když těmi branami projdete, objeví se před vámi plošina na jedné straně ohraničená skalnatým hřbetem a na druhé seskupením opracovaných kamenů, které připomínají stůl a sedátka. To je místo, kde se podle legendy zrodilo Slunce. Je tam skála, která připomíná hlavu pumy, nazývá se skála pumy, Titi Khar´ka. Podle ní je pojmenováno i celé jezero a přímo z ní prý slunce vystoupilo. Protože slunce bylo v inckém náboženství ztotožňováno s panovníkem, jednalo se vlastně o zrození prvního Inky a člověka vůbec. Puma ve skále má doširoka otevřenou tlamu, kam se dávají obětiny. Název jezera, Titicaca, se skládá ze dvou slov, titi – kočka/puma a caca – skála/kámen. Na severní straně jsou také ruiny starobylého labyrintu, kde pramení posvátný pramen a pod vodní hladinou jsou ukryté ruiny starého města, kterému dominoval chrám panen Slunce, kam směly jen vybrané ženy. Ruiny tohoto města byly nalezeny archeology v roce 2000.

Na ostrově Měsíce (Isla de la Luna) se nacházejí ruiny dalšího chrámu zasvěceného slunečním panám. Celý ostrůvek je velmi klidné a tiché místo, obzvlášť když jste zde jediným turistou :-). Moc jsem si užila meditaci v ruinách starobylého chrámu, procházku po ostrově i speciality místní kuchyně.

Návštěva těchto dvou ostrovů, ostrova Slunce a Měsíce, byla cílem mé cesty k jezeru Titicaca, a ani přes komplikace spojené s kovidem, jsem se jich nechtěla vzdát. Oba ostrovy se nacházejí na bolivijské straně a normálně se tam dá dostat lodí z Peru, tentokrát se to ale nedalo, hranice byla uzavřená. A opět mi kdosi, jen tak mezi řečí, řekl, že do Bolívie se dá přejít mimo hraniční přechod. Po partyzánském zážitku s nelegálním přechodem hranic z Ekvádoru do Peru jsem po dalším podobném zážitku extra neprahla, ale zůstala jsem věrná svému „jestli tam mám být, tak se tam nějak dostanu“ a nechala jsem to osudu. K jezeru jsem se přesunula nočním autobusem z Cuzca, který mě dovezl do města Puno, tzv. hlavního města této oblasti. Když jsem brzy po šesté ranní vyšla z autobusového nádraží bez nějakého konkrétního cíle, na hledání ubytování bylo ještě brzy, vydala jsem se jen tak nazdařbůh jednou ulicí a ta mě po zhruba deseti minutách zavedla přímo k jezeru, kde mě vítal východ slunce. Tak to BYLO teda PŘIVÍTÁNÍ. Magické ráno.

V Punu jsem se zdržela jen krátce, vydala jsem se na výlet lodí na plovoucí ostrovy Los Uros a ostrov Amantani, kde jsou dvě doposud uctívané posvátné hory – Pachatata (Otec Země) a Pachamama (Matka Země), město samotné na mě bylo příliš hektické i za kovidu, nedovedu si představit, jak to tam musí vypadat v normální turistické sezóně a tak jsem se hned další den rozhodla přesunout do nějakého klidnějšího místa.

Od jednoho pána jsem měla tip na městečko Juli, prý katedrála, kostelíky, nádherné západy slunce, ticho a klid, měla jsem namířeno tam. Když jsem dorazila na autobusové nádraží, bylo mi řečeno, že ten den do Juli už nic nejede, ale k odjezdu byl akorát připravený bus do Yunguya, posledního města na peruánské straně, a tak jsem do něho nasedla. Koneckonců, proč ne, říkala jsem si. Můžu se ubytovat někde tam a v klidu se rozhodnout, jestli risknu tu Bolívii. Vystoupila jsem na konečné a rozmýšlela se, jakým směrem se dát. Ostatní pasažéři se rychle rozprchli do všech stran, jen opodál postával jakýsi chlapík. Usmáli jsme se na sebe a on se zeptal: „Jdeš do Bolívie?“ A já na to: „Jdu, když mi pomůžeš.“ A začala jsem se smát. Taky se smál. „Vamos.“ Jdeme. A tak jsme šli.

Cesta přes kopečky nebyla náročná, společnost byla příjemná, cítila jsem se dobře a bezpečně. Neměla jsem strach. Od hranic jsme se taxíkem přesunuli do deset km vzdálené Copacabany, kde jsme se rozloučili, on pokračoval dál, já zůstala.

Vůbec jsem netušila, jakou měnu mají v Bolívii, v peněžence jen zbylé peruánské soles. Na tak rychlý přesun do další země jsem nebyla připravená. Měla jsem problém s výběrem z bankomatů, s kreditkou moc nepochodíte. Ale to byly jen detaily, sama sobě jsem se musela smát. Dělat si hlavu z takových prkotin. Ještě ten večer jsem si domluvila průvodce na dvoudenní spirituální cestu na ostrovy, vyšlápla jsem si po křížové cestě na vrcholek hory nad jezerem, kde jsem si vychutnala nádherný západ slunce a pak už jsem jen zaplula do postele levného hotýlku s TEPLOU vodou a těšila se na další den. Co zase bude :-). Co nového zažiju. Často je to hop nebo trop. A to je na tom vlastně to nejkrásnější.

Pouť po ostrovech předčila mé očekávání, bylo to velmi silné, měla jsem štěstí na poctivého průvodce. V sedm večer jsem mu oznámila svojí představu, on obratem domluvil loďku, nocleh, stravu a na druhý den v devět ráno jsme vyrazili za dobrodružstvím. Strávili jsme spolu dva nádherné dny, vodil mě na posvátná místa, kde mě nechával dlouho o samotě meditovat, hodně mi vyprávěl a také jsme spolu prošli poutní cestu Inků na severním konci ostrova, při níž jsme vykonali několik posvátných rituálů. Jídlo a ubytování bylo perfektní. Samotná plavba po jezeře byla – zase musím použít to slovo – prostě magická. Loďka klouzala po klidné hladině a ta nádherná modrá prozářená sluníčkem mě vtahovala dovnitř a já se do ní vpíjela a to, co jsem cítila, byla čistočistá blaženost, byla jsem naprosto okouzlená. V jednu chvíli loďka maximálně zpomalila, aby bezpečně proplula průlivem v prstenci skal, které vystupují nad hladinu. Když tím místem proplujete, ocitnete se v jiném světě. V jiné dimenzi. Před vámi se náhle vynoří ostrov Měsíce a vy jste k němu přitahováni silou magnetu. Po levé straně míjíte ostrov Slunce, do jehož strání se opírají sluneční paprsky, zatímco v dáli před vámi se majestátně tyčí zasněžené vrcholky hor, před nimiž z vody vyvstává ten tajuplný ostrov Měsíce, ke kterému míříte. Máte pocit, že ukrývá nějaké tajemství, vzbuzuje ve vás velkou zvědavost…při vzpomínce na ten čas strávený na jezeře mě mrazí. Neumím to dát do slov. Ani do fotek, ale přece jen…

I přes tuhle nejistou dobu, která cestování nepřeje, jsem se dostala na všechna místa, která jsem chtěla vidět, kromě Cuzca, Machu Picchu a jezera Titicaca jsem navštívila ještě několik dalších zajímavých míst, např. 3400 metrů hluboký, úchvatný Caňon Colca, kde můžete dokonce spatřit i kondory, já to štěstí neměla, ale to vůbec nevadilo. Jediné, čeho jsem litovala, že mám na návštěvu toho místa jen jediný den, ta oblast by si zasloužila minimálně tři dny, ale i tak to stálo za to.

Ještě jednou městečko Pisaq, tentokrát pár fotek z nádherných rozlehlých inckých ruin Inca Pisaq, kde se odehrál můj první opravdový kontakt s půdou Inků na peruánském území. A po celou dobu jsem tam byla sama…

U vstupu na Inca Pisaq stál strážník a oficiální cestou mě na ně nepustil. Už jsem zvyklá. Na nic jsem nečekala, jakékoliv diskuze jsem se vzdala předem – chytré rozhodnutí, stejně bych ničeho nedosáhla, a navíc, španělsky mi to opravdu nejde :-(. Chvíli jsem předstírala procházku po jedné z vedlejších cestiček a vyčkávala jsem, jestli přijde pozvání na posvátné území Inků přímo od nich. A pozvánka opravdu přišla. Objevilo se místo, kde byl nepozorovaný přestup možný. Ano, děkuji, pozvání s vděčností přijímám…

A teď Ollantaytambo, poslední město posvátného údolí, které kdysi bývalo pevností a královským sídlem, město, odkud vyjíždí vlak k Machu Picchu. Cesta vlakem trvá necelé dvě hodiny a vede nádhernými přírodními scenériemi.

Občas/často/vždycky 😊 😊 se vyplatí zariskovat.

Při letištní kontrole na letišti v Limě, odkud jsem letěla domů, mé partyzánské počínání samozřejmě odhalili, ale z mého pohledu všechno dobře dopadlo, vyvázla jsem „jen“ se zákazem vstupu do Peru na pět let, dál nikdo nic moc neřešil. Vyplnila jsem formulář, sedla do letadla a spokojeně jsem se nechala unášet k domovu😊. Kdo ví, co bude za rok, natož za pět let…