Ekvádor, duben 2021

„Je to touha, kdo udělá veškerou práci.“ Rúmí

Ekvádor je druhým nejmenším státem Jižní Ameriky, přesto málokde na světě naleznete tak obrovskou přírodní diverzitu na malém území. Během jednoho dne jízdy se z amazonské džungle ocitnete v zasněžených Andách a vzápětí stanete na pláži pacifického pobřeží. Dech beroucí přírodní krásy mnoha národních parků jsou vyváženy i bohatými kulturními zážitky z památek UNESCO.

Do Ekvádoru jsem se vypravila především z důvodu „hledání vize“. Vlastně, proč ty uvozovky zase. Prostě HLEDÁNÍ VIZE. Nic menšího.

„Hledání vize je svatba se sebou samým a je to svatba se Zemí.“ Jak tomu rozumět? Je to o naprostém odevzdání se a o důvěře. O důvěře ve svojí vnitřní sílu, které se odevzdáváte a věříte, že ve spojení s mocnou sílou přírody je o vás dobře postaráno. Že můžete propustit všechno to, co k vám už nepatří, aby mohlo přijít to, co v danou chvíli a do budoucna potřebujete. Požádat o to. V tom naprostém odevzdání se vnímáte krásu a křehkost přírody, ale i její obrovskou sílu. Můžete s ní rozmlouvat, můžete se jí klanět. Můžete se vztekat, plakat i radovat se, a zažívat a uvědomovat si propojenost všeho se vším, vaše tělo vám může připadat prostupné a lehoučké jako pírko.

Vaše stavy příroda zrcadlí. Může se stát, že doširoka otevřete svoje srdce, že se zamilujete do sebe a do všeho, co je kolem vás, co vás obklopuje, prostupuje. Ano, začne vás to prostupovat, stále jste sami sebou, ale zároveň jste vším. Přestože nejíte a nepijete, můžete se cítit nasyceni, vnímat lehkost a klid. Prázdnotu, čistotu, transparentnost. Pociťovat vděčnost a lásku. Velmi pravděpodobně se ale setkáte i se svým stínem, z vašeho podvědomí mohou bez cenzury začít vystupovat obsahy, o kterých nemáte zdání a které může být obtížné zpracovat, nebudete mít kam uniknout, na tom místě není nic, co by odvedlo vaši pozornost jinam. Budete tam jen vy sami a budete nazí. Budete muset pohlédnout své nahotě do tváře s odvahou. Vydržet ten pohled s otevřeným srdcem a všechno, co se ukáže, přijmout bez překrucování a odsuzování. To je těžká zkouška. Pokud se objeví a vy jí projdete, poděkujte za ni. Poděkujte Stvořiteli a poděkujte Sobě, dostalo se vám velkého daru.

„Jeho bláznivý kůň uvažoval o tom, jak by mohl svůj lid ochránit. A rozhodl se vydat k Bear Butte, posvátné hoře svého lidu, kvůli hanblečejapi neboli volání prosby o vidění. Víš, Johne, tato prosba o vidění, jak to bývá často nazýváno tvým lidem, je tou nejzávažnější věcí vyžadující provedení očišťujících obřadů a naprosté vzdání se ega. Přečtu ti skvělou definici tohoto obřadu z knihy nazvané The Wolves of Heaven: „Znamenalo to opravdové podřízení se duchovním silám vesmíru, připravenost na přijetí jednotnosti života a jednotnosti fyzické smrti, otevřenost nitra vůči vesmírné síle a vstoupení do vlastních duchovních podob mimo tělo…Také to znamenalo sebeočistu, nikoliv v podobě potlačení osobnosti, ale jako osvobození se od individuálních podob hmotných a nezralých zábran tím, že počneme sdílet tajemné a nádherné fyzické i duchovní fungování světa.“ Ten Scheiser je dle mého názoru dobrý spisovatel. Vystihl opravdovou podstatu volání prosby o vidění, při němž musí být soustředěna plná pozornost a čirost srdce na Wakan Tanku a Tunkašilu, na Velké Mystérium a Velkého Otce. Je třeba zbavit se pocitu vlastní důležitosti a zájmů, aby se ten, kdo prosí o vizi, mohl soustředit pouze na lid a na to, jak mu pomoci. Je to ten nejposvátnější obřad a může se provádět pouze po dobré přípravě a bez pocitu vlastní důležitosti…buď pokorný jako země vůči všemu a když opustíš hlasy těla, které k tobě promlouvají, vlije se do tebe Duch bytí a tajemný hlas ti zašeptá skrze jehličí borovic, jaký je smysl tvého života a tvé existence… Jeho bláznivý kůň, ustaraný ochránce svého lidu, tedy putoval k Bear Butte a tohle všechno se mu honilo hlavou. Když dorazil k Bear Butte, uvázal koně a začal stoupat až na samý vrcholek hory, do míst, kam se odvážil jen málokdo. Nesl s sebou jen málo věcí: vlajky do všech čtyř směrů, posvátnou dýmku a tabák ze směsi kinnikinnik a vrby, šat z bizoní kůže, trochu šalvěje a jídlo pro duchy. Z vrcholu hory byl výhled na úžasný a překrásný svět hemžící se životem tak, jak to stanovili Matka Země a Tunkašila. Jasně modrá obloha se stýkala se zářivou zelení travnatých plání a velké kruhy nebe a země byly uzavřeny. Jeho bláznivý kůň vytvořil z tabáku posvátný kruh. Jeho vnitřek pokryl šalvějí a do patřičných míst dal vlajky čtyř směrů: černou na západ, bílou na sever, žlutou na východ a červenou na jih. Své jezdecké šaty a jídlo, které přinesl duchům, nechal mimo posvátný kruh a dovnitř si s sebou vzal jen oděv z bizoní kůže, posvátnou dýmku a tabák. Když všechno připravil pro posvátný obřad, začal pronášet svou prosbu: Wakan Tanka onšimala je ojate wani wačin ča (Velké Mystérium, slituj se nade mnou, aby můj lid mohl žít). Pak pronášel stejnou posvátnou prosbu do všech sedmi směrů – na západ, sever, východ, jih, k Velké Matce Zemi, Velkému Otci Nebe a k Wakan Tankovi – a nakonec k velkému kruhu vesmíru a s ním spojeným bytím konče slovy Mitakuje ojasin – všichni jsme spřízněni. Do všech směrů vyslal zvláštní prosbu, pokaždé jinou, ale vždy se stejným úmyslem: Co by měl a co by mohl udělat pro svůj lid?“ Z knihy TEN, KTERÝ LOVÍ JELENY, Kurt Kaltreider, PhD

První večer se v blízkosti mé ohrádky objevil bílý koníček. Bylo to jako z pohádky. Najednou jsem za sebou uslyšela dupot, postavila jsem se, ohlédla, a on se zastavil, stál kousek ode mne, propojili jsme se očima. Bylo v tom něco magického, kouzlo okamžiku. Tohle jsou ty největší dary od Velkého Ducha. Když se náhle a nečekaně, nakrátko, stanete součástí něčeho, co ve vás vyvolá úžas. Vnímala jsem sílu a krásu té chvíle, vpíjela jsem se do jeho očí. Tam nebyl jediný pocit strachu, žádné obavy, nic z hlavy, jen srdce plnící se něhou a úžasem…ano, trvalo to jen chvíli, zanedlouho hlavu odvrátil a odkráčel. Po tom zážitku se mi krásně usínalo pod hvězdami…“musíte stát s rukama prázdnýma a myslí otevřenou…“. Poslední večer se za ohrádkou objevili dva býci :-)! Ne, to si nevymýšlím. Tady už se mi moc nedařilo „stát v klidu s rukama prázdnýma a myslí otevřenou“. Byly to pořádný kusy. Taky se zastavili a zírali na mě a já na ně. Sakra, říkám si, tady je něco špatně. Já v ohradě a býci venku. Co budu dělat, když vyrazí směrem ke mě? Projít vlněnou ohrádkou jim nebude dělat problém…naštěstí ani oni neměli touhu po fyzickém kontaktu se mnou, nějakou chvíli ještě brousili kolem a pak se také vytratili.

Asi je dobré odevzdat se tomu procesu a věřit, že je o vás postaráno, že to, co se děje, je pro vaše dobro, jinak byste se pro takovou zkoušku přece nerozhodli. Mě například dost překvapilo, že jsem téměř neměla hlad ani žízeň, že jsem si připadala velmi lehká a bylo mi v tom stavu vlastně dobře. Mnohem víc jsem si uvědomovala sílu a krásu přírody. Propojení s ní. A její křehkost. V duchu jsem projevovala úctu svým učitelům a předkům. Cítila jsem přítomnost mojí zesnulé babičky:-). Nebolel mě žaludek od hladu, ani hlava z vedra. Ani žízeň jsem neměla. Jen dvakrát se objevila představa jídla, jednou mi přišla na mysl bábovka, ale tak silná představa to byla, že jsem jí úplně cítila v ústech, spustilo mi to obrovskou chuť na ní, ale trvalo to jen krátce, když jsem ten obraz zapudila, byla i chuť rázem pryč. Stalo se mi to pak ještě jednou, objevilo se smoothie. Už jsem věděla, že na to funguje „pryč s tím obrazem“. Stiskla jsem „delete“, a bylo. Historku s bábovkou jsem po ukončení půstu vyprávěla na naší základně. Chvíli po mém sdílení ke mě přišel Jirka, vedoucí naší skupiny, a povídá: „Jani, zavři oči a otevři pusu“… a najednou cítím v ústech vynikající chuť bábovky. Té opravdické. Po všech těch dietách a půstu to bylo teda něco. Dozvěděla jsem se, že když jsme „hladověli“ u těch našich stromečků, jeden chlapík na základně upekl tuhle vynikající bábovku a dával ji pro nás do ohně :-).

A jak na hledání vize pohlíží Bill Plotkin ve svém díle Soulcraft: „…je potřeba všední stav vědomí dostatečně rozpustit, rozložit, aby se ego nemohlo snadno zformovat ve své staré podobě. Tento radikální posun ve vnímání – často nazývaný destrukturalizace ega – vyvolává změněný stav vědomí, aniž by docházelo ke ztrátě vědomí. Půsty podnikané za účelem hledání vizí jsou určené k rozložení struktury ega. Když už je destrukturalizace v plném proudu, dostává ego strach a může se pokoušet celý proces zastavit – i když si ho samo zvolilo. Přihlásit se k setkání s duší může být jako nasednout do vozíku na horské dráze a pak si to rozmyslet, když jste vlečeni na vrchol úvodního sešupu. V sázce je celý váš způsob přináležení ke světu. Ego se na takovou cestu vydává jen tehdy, když je čas učinit oběť pro možnost významnějšího života. Ten, kdo hledá vizi, například nesedí v místnosti, nezabývá se svými pocity, představami, myšlením. Je venku v přírodě, ve větru, horku, nebo chladu, vystavený bouři a nočním nářkům. Rozmisťuje kameny do čtyř směrů. Tančí své modlitby, zpívá hlasem svého srdce, dožaduje se země a křičí k nebi prosby o vizi, hovoří se stromy, jestřáby, měsícem a horami. Je zahalen do posvátného oděvu, svazuje modlitby do látkových uzlíků, zdobí se květinami nebo trny nebo blátem, vše ve shodě s radami přírody a vlastní duše. Je venku v krajině a je v ní plně začleněný. Je tak plně přítomen ve svém těle a ve zlomovém vzedmutí jako nikdy předtím…“

Čtvrtý den, když nastal čas k návratu, objevil se Jirka, aby mě doprovodil zpět. Ten kopeček vůbec nešel vyšlápnout, po pár krocích jsem docela šokovaná zjistila, jak zesláblá jsem, nohy se mi klepaly a nemohla jsem to udýchat, každou chvíli jsem se musela zastavit a odpočinout si. Když jsem s několika přestávkami a velmi pomalým tempem konečně dorazila k domečku šamana, usadila jsem se k posvátnému ohni spolu s ostatními, kde jsme čekali na závěrečný obřad v potní chýši. Zatím jsme ještě nesměli mluvit, to bylo další pravidlo hledání vize – při úvodní ceremonii v potní chýši nám šaman „zamkl ústa“ a od té chvíle až do závěrečné ceremonie v potní chýši a rituálu „odemknutí úst“ šamanem jsme nesměli promluvit. Dostala jsem vodu a talířek s ovocem, a asi je skoro zbytečné tady psát, že po čtyřech dnech bez jídla, kdy si člověk ani zuby nevyčistil, se těch pár kousků ovoce proměnilo v nektar, a každé sousto si zasluhovalo pořádně vychutnat. S jídlem se dostavily i velké pocity vděčnosti, osamocené pobývání pod stromem zintenzivnělo lásku ke všemu živému a přineslo velké zjemnění v prožívání, něhu…vzájemné sdílení v potní chýši mě dojalo. Cítila jsem velkou sounáležitost se všemi, ať už to byli moji souputníci z naší skupiny, nebo místní nádherná velká ekvádorská rodina, která nás přijala mezi sebe, jako bychom tam odjakživa patřili. Po ceremonii v potní chýši následovalo první opravdové lehké jídlo a návrat na místo hledání vize, úklid toho místa, odstranění ohrádky, slova díků…poodešla jsem kousek stranou, usedla na skalnatý sráz nad kaňonem a začala zpívat. Svým zpěvem jsem tomu místu děkovala za všechno, čeho se mi dostalo, za ochranu, za výživu, a najednou se nad kaňonem objevila duha. Nádherná duha, která vytvořila nad tou průrvou most. Duhový most, který propojuje Nebe se Zemí…rozplakala jsem se.

Jak vlastně celé to hledání vize vypadá…no, příprava začíná už doma dietou, přípravou záměru, se kterým na vizi jedete a vymýšlením a zapisováním 365 modliteb pro sebe, pro blízké, pro Matku Zemi, pro všechny lidi na planetě, jak to kdo cítí a potřebuje…nákupem potřebného materiálu – červené vlny a červené látky na modlitby a tabáku na modlitby a pro šamana. Před samotným rituálem si každou z předem připravených 365 modliteb v duchu zvědomíte, nebo i nahlas pronesete, procítíte v srdci, „vložíte“ ji do špetky tabáku a zabalíte do pytlíčku z červené látky, který navážete na červenou vlnu. Nakonec vám vznikne dlouhatánský červený provaz, na kterém je navázáno všech 365 modliteb a ten bude na čtyři dny tvořit stěny vašeho domova. Kolem stromu, u kterého budete pobývat, budou zatlučeny čtyři kůly, k nim přivázány modlitby do čtyř světových stran a kolem nich bude omotáno vaše dílo z červené vlny, obvykle ve třech nebo čtyřech vrstvách. A to celé se uděje někde o samotě v přírodě, v našem případě v ekvádorských horách.

Zde trávíte svůj čas jen se svým záměrem, s přáním toho, o co žádáte, aby vám přišlo do života, s modlitbami. V tichu, vystaveni jakémukoliv počasí, bez jídla a pití, bez náhradního oblečení, se v důvěře a s pokorou odevzdáváte celému procesu. Po celou dobu jste ve spojení se šamanem, který vás na dálku podporuje. Udržuje pro vás posvátný oheň, vkládá do něj pro vás jídlo a pití. Celý tento akt nebo rituál hledání vize je posvátný, prakticky začíná a končí ceremonií v potní chýši, kdy před vstupem dovnitř vypijete nápoj z posvátného kaktusu San Pedro, který dokáže otevírat vaše srdce a propojovat vás s Matkou Zemí. V potní chýši se bubnuje, zpívá, pronášejí se modlitby a slova úcty a díků k předkům, k živlům, k Matce Zemi.

Hledání vize v horách předcházel pobyt u kečuánských indiánů v pralese, kde jsme se měli ještě více celému procesu otevřít a prohloubit očistu pomocí rostlinných medicín. Podstoupili jsme ceremonie s tabákem, ayahuascou a chilli.

Už jen samotný pobyt u indiánů byl očistný a léčivý. Přijali nás mezi sebe, na dva týdny jsme se stali součástí komunity. Tady, uprostřed pralesa, vystavěli pár jednoduchých dřevěných domků, kde spolu žijí jako jedna veliká početná rodina, všichni si navzájem pomáhají, chovají se k sobě s láskou a respektem. Jejich děti nebrečí a nevztekají se. Všichni jsou milí a usměvaví. Mě těšilo jen se na ně dívat, pozorovat je, jak jsou krásní a uvnitř čistí. Ta čistota je vidět v jejich očích, v jejich úsměvech. Když jste v jejich společnosti, musíte se také usmívat. Vylaďují vás, otevírají vaše srdce jen svojí přítomností.

Každý ví, kde je jeho místo, každý zná své předky, ví odkud pochází, jaká je jeho rodová linie, jejich tradice jsou stále živé, předávané z otce na syna, z matky na dceru. Ke svým předkům chovají velkou úctu. V kombinaci se silnou energií džungle, čistou okolní přírodou a výborným zdravým jídlem z místních čerstvých potravin, se opravdu jedná o velmi léčivé místo.

Když do toho chcete opravdu „pořádně šlápnout“, vyčistit se do hloubky a získat pro sebe některé důležité informace, možná nastartovat nebo prohloubit transformaci vaší osobnosti, můžete podstoupit ceremonie s medicínami, které vás dovedou dál…

Ceremonii s ayahuascou jsme podstoupili celkem třikrát. Podíleli jsme se i na přípravě medicíny, což bylo super, pozvolna se tak mezi námi utvářel vztah…

Samotná ceremonie vždycky probíhala večer, medicína pracovala přes noc. V devět hodin večer jsme se sešli k obřadu, uvelebili jsme se v kruhu na svých matracích a u svých „blicích kbelíků“ a po úvodním rituálu jsme si jeden po druhém chodili k šamanovi pro svůj příděl medicíny. Heslo večera znělo: hlavně se hned nepozvracet. To se většinou dobře dařilo všem, stejně jako pozdější sborové zvracení a vyprazdňování s bohatými zvukovými efekty. Kromě této samovolné fyzické očisty očišťoval šaman ještě každého zvlášť za zpěvu posvátných písní Ikaros, písní, které šamani obdrží přímo od duchů rostlin, se kterými pracují, s nimiž jsou propojeni. Když jsme se dostatečně vyřádili s kbelíkem a záchodovou mísou, všechno se zklidnilo, ztišilo, vyprázdnilo, otevřel se prostor pro obrazy, vize, výlety daleko do Vesmíru i do hloubky vlastního nitra, do minulosti…aha momenty…

Někdy kolem čtvrté ráno přinesly indiánské ženy čerstvě připravenou wayusu, signál pro nás, že nadchází čas k návratu zpět do reality nevšedních dnů :-), protože takové dny v ekvádorském pralese byly :-). Po probdělé a pro mnohé z nás fyzicky i psychicky náročné noci byl šálek čerstvého teplého nápoje z wayusy jako pohlazení. Po jeho vypití jsme se přesunuli k posvátnému ohni, kde na nás už čekal šaman a někteří další rodinní příslušníci. Zde se otevíral prostor pro sdílení prožitků z práce s medicínami a vhledy šamana.

Co je wayusa?

Wayusa je energetický čaj s přirozeným obsahem kofeinu, zemitým aroma a příjemným medovým tónem v závěru. Je připravována indiány z listů posvátného stromu rovníkového deštného pralesa v ekvádorské Amazonii. Užívání a kultivace Wayusy je součástí amazonské kultury už přes dva tisíce let. Napříč Amazonií je nazývána různými jmény: Wayusa (wajúza), Guayusa (guajúza), Huayusa (uajúza), Waisa (wajza), či Weisa (wejza).

Wayusa je ceněna pro vyvážený podíl kofeinu, antioxidantů, vitamínů, aminokyselin, i pro povzbudivý účinek podobný kávě a rozšířené příbuzné yerba maté. Na rozdíl od kávy uvolňuje Wayusa kofein postupně a dodává tak energii pozvolna, bez nárazové špičky a následného poklesu. Výsledný účinek klidného soustředění a energie pro duševní i fyzickou práci trvá dle náročnosti práce několik hodin nebo déle. Indiáni věří, že Wayusa posiluje jejich imunitu a chrání je před špatnými energiemi, hmyzem a hady v pralese.

Wayusa je tradiční keřovitý strom, který vlastní každá rodina a je součástí jejich životů. Ženy sází Wayusu v tzv. čakrách (chakras), pralesních zahradách s permakulturní vícedruhovou výsadbou kombinující zejména kávu, kakao, wayusu, banány, juku, kukuřici, ovoce a byliny. Za 3-4 roky lze použít listy stromu na čaj. Strom se může dožívat až 100 let. Čím starší strom, tím kvalitnější čaj a spirit v něm. (Wayusa Energy)

V čase mezi ceremoniemi s medicínami jsme měli zajímavý program, např. procházku džunglí s výkladem a ochutnávkou „co prales dal“ :-), návštěvu posvátných vodopádů, kam jsme mohli vstoupit jen po řádné očistě, meditace u posvátných stromů, potní chýši, seznámení se s kosmologií indiánů pomocí petroglyfů, obrazců vtisknutých do megalitů, které indiáni nazývají „ztracená“ nebo „zapomenutá kniha“ a její vznik přičítají mimozemským civilizacím.

Co pro mně bylo největším překvapením, nejsilnějším zážitkem? Asi ceremonie s chilli. Po poslední ceremonii s ayahuascou a posledním ranním sdílení nám byla nabídnuta možnost podstoupit ještě jednu ceremonii, nechat si nakapat do očí čerstvou šťávu z chilli papriček.

Tak to byla výzva, ale řekla jsem si „důvěřuj prastaré moudrosti zdejších indiánů, kteří se nad údivem bělochů jen pousmějou, neboť v jejich komunitě kapou chilli do očí už dětem :-). Možná i to je jeden z důvodů proč jejich děti nepláčou a nevztekají se 🙂 🙂 :-).

Takže chilli: bolest je to ochromující, chilli je úžasný učitel, učí odevzdat se procesu, pustit „to“ a následovat, vzdát se kontroly, podat se té bolesti, síle, která vás válcuje a nechat se vést. Když jsem to pochopila, přestala jsem s bolestí bojovat, uvolnila jsem se a zaměřila se na svůj dech. Velmi silně se mi vybavily vzpomínky na porodní proces. S chilli to bylo stejné. Vzdala jsem se kontroly a surfovala na vlnách bolesti, ladila dech a soustředila se na něj. A stejně jako při porodu, i tady mi velmi pomáhalo neustále mít na mysli, že TO JEDNOU SKONČÍ. Ano, bolest se po nějaké době zmírnila, až téměř odezněla. Ale přišla další výzva, otevřít oči! Zamrkala jsem a ta strašná bolest byla zpět! Když jsem oči konečně otevřela a byla schopná pohybu, odebrala jsem se do své postele, nasoukala se do spacáku a uvolnila se. Byla jsem velmi unavená, protože podávání chilli předcházela ta poslední ceremonie s ayahuascou. Nečekaně se dostavila odměna v podobě velké euforie. Cítila jsem se lehoučká jako pírko, milovaná, opečovávaná a čistá jako děťátko. Čerstvě narozené děťátko. Čistá, křehká a zranitelná, ale přitom v bezpečí. Prostě chilli. Kdo by to byl „řek“.

Když jsem se, téměř po měsíci společného dobrodružství, musela s naší skupinkou rozloučit, protože jsem už sama pokračovala dále, do Peru, ostatní mířili k domovu, přepadl mě veliký smutek, padla na mě prázdnota. První dny mojí samoty se mi živě vybavovaly některé scény a několikrát jsem se rozbrečela. Moc se mi po všech stýskalo. Až tehdy jsem si uvědomila, jak hluboce jsme byli propojeni.

…a na závěr pár fotografií z Quita, hlavního města Ekvádoru. Dominantou města je veliká socha anděla, nebo vlastně spíš okřídlené Panny Marie – Virgen del Panecillo. Je to ochránkyně města, ale také cestovatelů a poutníků. Měří 41 metrů a je to nejvyšší socha v Ekvádoru a také nejvyšší hliníková socha na světě. Kopec, na kterém je vystavěna, se jmenuje Panecillo a má nadmořskou výšku 3016m. Je tam nádherný výhled na celé město. Vždycky se tam vydrápu. A počkám, až se setmí, abych viděla rozzářené město.

Jak název napovídá, Ekvádor leží na rovníku: Zhruba 20km severně od města se nachází památník Mitad del Mundo. V tomto místě silnice Panamericana protíná rovník. 

Basilica del Voto Nacional je největší ekvádorský kostel – bazilika Národního slibu. Je to trvalý památník zasvěcení ekvádorského státu Nejsvětějšímu srdci Jéžíšovu.

Často na svých cestách potkávám psy, ta setkání mám moc ráda.

„Život je naše hřiště, měli bychom být zvídaví jako děti. Nikdy se nepřestat hýbat, následovat hlas srdce a naše sny. Věřit. Nevzdávat se ani po 1000 a více neúspěšných pokusech – děti to také nevzdají do té doby, než se naučí chodit. A po cestě zkusme vnímat každou obyčejnou věc jako nejcennější poklad světa, nezištně sdílet vděčnost, radost, úsměv, lásku a cokoliv, co můžeme a co druhý právě potřebuje. Staneme se doopravdy bohatými ještě dřív, než dorazíme do cíle.“ Můžeš vše, co chceš, Katy Yaksha