Belize a Mexiko, přelom roku 2020/21

Proč zrovna Belize? Do Belize mě pozvala jedna moje známá, se kterou jsem nebyla několik let v kontaktu. Záhadně nás zhruba rok před mojí cestou k ní propojil prastarý posvátný druidský dub, který se nachází v Glastonbury – Gog nebo Magog, nevím který je který, jsou tam dva:-). Omylem jsem jí poslala fotku toho stromu, který má pro mne zvláštní význam. Bylo to krátce po zimním slunovratu, který jsem velmi neočekávaně mohla oslavit přímo v kamenném kruhu Stonehenge. V té době jsem prožívala silné okamžiky, dveře do různých sfér se přede mnou samy otvíraly, měla jsem pocit, že pozvánka do Latinské Ameriky je toho součástí. Že je potřeba tam jet. Moc jsem nevěděla proč, ale moc jsem se tím nezabývala. Uposlechla jsem volání.

A proč zrovna Mexiko? Především kvůli pyramidám v Teotihuacánu, ale samozřejmě i Carlos Castaneda, Don Miguel Ruiz, Toltékové, Aztékové, mimozemské civilizace, …touha alespoň se toho dotknout, přivonět, nasát tu energii do sebe a přivézt si ji domů…

Návštěva Mexika ale původně v plánu nebyla, byl to „vedlejší produkt“ mé cesty do Belize (malý státeček v těsném sousedství s Mexikem). Kromě návštěvy té kamarádky, krajanky, která se tam před lety přestěhovala, mě lákaly mayské pyramidy, kterých je v Belize překvapivě celkem hodně. Jedná se o místa s velmi silnou energií, jak jsem se mohla přesvědčit.

Cestovat z Evropy do takového malého státečku v Latinské Americe v době kovidu není úplně snadné. Normálně je to možné s jedním přestupem přes USA, což jsem zkusila a vybavená letenkou a americkým tranzitním vízem jsem vyrazila na letiště, odkud mě vrátili s tím, že tranzit přes USA není kvůli kovidovým restrikcím možný. Prodali mi letenku a vydali vízum, neměla jsem potřebu dál se pídit, jestli se ta cesta uskutečnit dá nebo ne, a koneckonců, měl to být jen tranzit. Bohužel…a tak jsem po návratu domů opět usedla k internetu a vyhledávala možnosti letů, tentokrát mě to vedlo přes Mexiko. V souvislosti s ním na mě vyskočil obrázek pyramid a pod ním stálo „Teotihuacán, město bohů…“

Teotihuacán, to už jsem někde slyšela…

Začetla jsem se do textu a náhle jsem si vzpomněla. Slyšela jsem o něm v souvislosti s posvátnou horou Kailás, kolem které bych moc ráda jednou vykonala pouť. Už dvakrát jsem se chystala, bezúspěšně, zatím mě to tam nepustilo…a když už tady tu tajemnou horu zmiňuji, přidám pár zajímavostí o ní. Na chvilku se tedy přesuneme o kousek dál, do Tibetu: „Posvátná hora Kailás je asi nejzáhadnější horou na světě. Je opředena množstvím mýtů a legend a prý se na ni dosud nepodařilo vystoupit žádnému horolezci. Její podoba vzbuzuje respekt a její duchovní síla nemá obdoby, je to víc než jen hora, je to mandala, pupek vesmíru, nejposvátnější hora hned pro čtyři náboženské směry – hinduismus, budhismus, bönismus a džinismus. Pro budhisty je Kailás „Sněžným klenotem“ (Gang Rinpočhe). Je příbytkem tantrického božstva Demčok a právě zde budhismus nahradil bönismus jako hlavní tibetské náboženství. Hinduisté ho oslavují jako posvátnou horu Méru, mystický středobod vesmíru, hlavní sídlo boha Šivy a jeho ženy Párvatí. Kailás měří 6714 metrů (podle čínských měření), místní lidé ale tvrdí, že hora má výšku jen 6666 metrů. Geologové předpokládají, že vrchol ve tvaru pyramidy je přírodního původu. Fascinující je zeměpisná poloha hory Kailás. Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 kilometrů a od jižního pólu to je přesně 13 332 kilometrů – tedy dvakrát 6666. Megalitická stavba Stonehenge je ve vzdálenosti 6666 kilometrů od této hory. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Poledník procházející horou Kailás je vrcholem rozdělený přesně v jedné třetině. A to nejspíš nejsou všechny záhady této hory.
Zdroj: https://www.alpy.net/letem-svetem/zahadna-hora-kailas | http://www.alpy.net

Najednou se ke mě s jemným chvěním snesla slova, informace, že na Kailas mě to pustí teprve tehdy, až budu mít za sebou návštěvu Teotihuacánu. Zase mi po těle přejel mráz. Tak to byla jasná instrukce, ne? 🙂 Návštěva Teotihuacánu se v mém srdci rázem přesunula na vrchol pyramidy mé nadcházející cesty a srdce vědělo, že to je TEN důvod, proč letím až někam do Tramtárie, na druhý konec světa, přestože má hlava si tvrdohlavě mlela svou, „jedeš za kámoškou, Karibik, Mayové, to je cíl tvojí cesty. Teotihuacán? Jsi blázen, ne? Kovid. Prober se. Budeš ráda, když klapne to Belize.“

Takže nejdřív „tutovka“, BELIZE:

Latinská Amerika, to je jiný svět. Kulturní šok jsem si naštěstí prodělala už v Indii, do které jsem se vzápětí zamilovala, takže první kontakt s Belize proběhl celkem mírně. Nakonec jsem se do této země také zamilovala. Od bláznivého cestování autobusy až po velmi osobní kontakt s místními.

Zdejší autobus sviští jako blázen, hudba jede na plný pecky a průvan, který se prohání otevřenými okénky, uvádí v pohyb kde co. Pestrobarevní veselí pasažéři se stále usmívají, případně na sebe halekají, všechno je tak nějak bez ladu a skladu všude, kolikrát se přepravují dost bizardní zavazadla, někdy zvířata, kolem ubíhá pěkná krajinka, prostě…sen cestovatele.

Belize protíná jedna tlustá silnice od jihu k severu a druhá tlustá od východu k západu a tam můžete svištět autobusy, jak si zamanete. Pak je tam spousta vedlejších cest, které vás zavedou k mayským chrámům, tam už to tak nesviští, ale když se zadaří se tam dostat, stojí to za to:-).

Já jsem si první dny svého pobytu užívala přímo na břehu Karibiku, v hausbotu již zmíněné „kamarádky“. Ať už se dělo mezi námi cokoliv, stále jsem velmi vděčná, že mě k sobě pozvala, že mě nechala vstoupit do svého světa, že jsem měla motivaci pro cestu do Latinské Ameriky, kde jsem se toho mnoho naučila, i jejím prostřednictvím, a kam bych se asi jinak nevypravila.

V Belize mě čekala trochu náročnější zkouška. Po pár dnech pobytu u téhle mojí kamarádky, Češky, která se před šesti lety do Belize přestěhovala, jsem si uvědomila, že jí vlastně moc neznám, jen z procházek s našimi psy :-), že asi ani neznám pravý důvod, který jí zavál tak daleko z rodné země. Sice mi k tomu něco řekla, ale nějak mi to nesedělo. Byla to dost křehká situace, protože jsem na ní byla svým způsobem závislá, očekávala jsem u ní bezpečný přístav v té divoké zemi, která pro mě byla velkou neznámou. Dokonce ani zpáteční letenku jsem si zatím nekupovala, protože nás přece propojil ten čarovný strom. Co když se má udít něco významného a bude na to potřeba víc času. No, docela dost se toho nakonec dělo!

Bohužel, po pár dnech jsem si musela přiznat, že je tady něco hodně špatně, necítila jsem se u ní v bezpečí. Poté, co mi přes noc zmizely z peněženky peníze a po jednom našem velmi nepříjemném rozhovoru jsem si okamžitě sbalila věci a rozloučila se s ní. Neměla jsem kam jít, žádný plán B neexistoval, ani tu zpáteční letenku jsem neměla a taky jsem chtěla do Mexika a hranice byly zavřené. Žádné konkrétní plány….huuuuu…A tak jsem prostě došla na tu hlavní silnici a mávla na první autobus, který se objevil. Dala jsem se do pohybu a nakonec získala mnohem víc, než kolik jsem mohla dostat, kdybych zůstala, i kdybych nakonec zjistila, že moje intuice celou situaci vyhodnotila špatně. Lidé, které jsem od té doby náhodně potkávala, mě vždycky správně nasměrovali a pomáhali mi. O některých místech jsem se dozvěděla až od nich, někdy mě dovezli až tam, přestože měli namířeno jinam, u jiných jsem zůstala přes noc, jedla s nimi u jednoho stolu, zažila jsem jejich chudobu, jednoduchost, čistotu a otevřené srdce, někdy i ne příliš čisté úmysly, byl to pěkný koktejl.

Několikrát jsem měla v očích slzy a v srdci cítila lásku a velkou vděčnost k těm lidem, nejchudším z nejchudších, kteří mě vzali k sobě domů. Někdy byl jejich domovem jednoduchý přístřešek ztlučený z pár prken, kde stěny tvořily kusy natažené látky, podlaha byla z udusané hlíny, v koupelně za závěsem jen dva kýble se studenou vodou , hrnek a díra v podlaze.

Když jsem se na vánoce procházela po ulici, zavolali na mě z pavlače jednoho domečku a pozvali mě na návštěvu. Strávila jsem s tamní rodinou celé odpoledne. Trvali na tom, že si s nimi musím dát sváteční jídlo. Bramborový salát s rybou. To mě překvapilo. V takové exotické zemi bych čekala něco jiného.

Na přelomu roku mě nechala u sebe přespat jiná milá rodina. Bylo to nedaleko jedné z nejdůležitějších pyramid v Belize, Altun Ha, pyramidy Boha Slunce, možná jejich nejvýznamější. Strávila jsem v tom místě tři dny, na pyramidy jsem se dostala opakovaně, na Silvestra jsme tancovali venku na dvorku, kolem slepice a psi. Pod mojí postelí byla bedýnka, ve které seděla kvočna na vejcích. Na Nový rok se vylíhla kuřátka :-). Psy tady chovali na maso, ani jména jim nedávali. Tady to tak prostě bylo. Tahle rodina utekla z válkou zmítaného Salvadoru a útočiště našli tady. Při loučení jsem plakala.

Altun Ha, moje poslední zastávka na cestě. Jedná se o bohaté naleziště předmětů z obsidiánu a nefritu a v jedné z hrobek, v níž bylo uloženo tělo vysoce postaveného mayského kněze, se našel největší mayský artefakt z nefritu, vyřezávaná maska.

K dalším zajímavým místům patří např. Lubaantun (místo nálezu křišťálové lebky).

Caracol (nejrozsáhlejší belizské pyramidy, pozůstatek mayského království ),

Při cestě na Caracol jsem přespávala na vojenské základně, kam jsem dostopovala. Úžasný servis. Kromě toho, že mi páni vojáci poskytli soukromý pokoj, měla jsem neustálý přísun čerstvé „domácí“ stravy a starali se i o mojí bezpečnost.

Samotnou mě nechtěli nikam pustit, měla jsem ozbrojený doprovod i na výlety. Tohle je od základny pouhé 2km vzdálená posvátná jeskyně s jezírkem. Ale sama nee.

Dokonce mě málem odvezli i na ten Caracol (50 km od základny ), protože samotnou mě na cestu džunglí pustit nechtěli. Do auta se mnou kromě řidiče sedli dva vojáci se samopalem. Bohužel ten den bylo čerstvě po dešti, což nám znemožnilo „postup“ bahnitou cestou ve strmém svahu a museli jsme se vrátit. Důvod k přespání. Druhý den po snídani jsem měla veliké štěstí, najednou jsem v dálce zaslechla zvuk motoru. Vyběhla jsem na cestu a počkala si na něj. Magic number one -. turisté :-). magic number two – turisté mířící na Caracol a ochotni mě svézt. No JUPIII, ne! Tentokrát to vyšlo :-).

Xunantunich, nebo-li kamenná lady, je opravdu kráska. dorazila jsem k ní těsně před obědem 24.12. a přesně v poledne jsem před ní usedla do meditace.

Neunikla jsem pozornosti místního průvodce/strážce, byl zvědavý na moje krystaly a na můj názor na kovid a když jsme si popovídali, nabídl mi možnost meditovat v královském lóži,

pod vrcholem hlavní pyramidy, kam normálně turisty nepouští. Podobných, privilegovaných, pozvánek přišlo cestou víc a ty se samozřejmě neodmítají. Tady to bylo přímo na Štědrý den. Krásný vánoční dárek :-).

Lamanai

Sílu místa člověk pozná například tak, že se dostaví náhlá silná reakce. Při procházení tímto místem mě najednou přepadl bezdůvodný hluboký pláč…

Cahal Pech je dalším zajímavým místem, kde se nacházejí mayské ruiny. Toto místo bývalo prosperujícím obchodním centrem Mayů, kde se obchodovalo především s kakaem a s keramikou.

Nim Li Punit

je zajímavé především velkým množstvím stél, které se zde nachází. Dohromady je jich 26, do osmi z nich jsou vytesány hyeroglyfy popisující posvátné rituály Mayů a obrazce znázorňující vládce starobylých měst. Na jedné ze stél je chybně uveden rok, kdy byla vztyčena, shodou okolností je tam uveden rok 2021:-). A pro mě bylo zajímavé, že toto místo je energeticky propojeno s pyramidami v Teotihuacánu, kam jsem směřovala a také to bylo první místo, které jsem navštívila potom, co jsem opustila ne/bezpečný přístav mojí hostitelky.

Po novoročních oslavách jsem se z blízkosti Altun Ha přesunula do hotelu k letišti a další den jsem přeletěla do Cancúnu v Mexiku. Z Cancúnu jsem se potřebovala dostat do Mexico City a ještě ten den se mi tam podařilo přeletět. Protože jsem nevěděla předem, jak se celé mé putování vzhledem k omezením kvůli kovidu bude odvíjet, v kolik kde skončím a jestli se někde nezaseknu, neměla jsem předem zarezervované žádné ubytování. Na letišti v MC jsem byla v sedm večer, Teotihuacán je odtamtud vzdálený cca 50km. Našla jsem si ubytování nedaleko letiště a rozhodla se tam zůstat dvě noci a prohlédnout si historické centrum, především jsem chtěla navštívit katedrálu a baziliku Panny Marie Guadalupské.

Hlavní a největší město Mexika je s 9,2 mil. obyvatel nejlidnatějším městem Severní Ameriky a nachází se v nadmořské výšce 2200 m. Bylo založeno v roce 1521 na ruinách bývalého hlavního města Aztéků, Tenochtitlánu, které dobyli španělští conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem a v současnosti je jedním z nejdůležitějších kulturních a finančních center světa, ale také se řadí k městům s největšími sociálními rozdíly obyvatelstva, hodně lidí tam žije ve velké chudobě, je tam vysoká kriminalita, město se potýká s nedostatkem pitné vody.

Metropolitní katedrála Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie je římskokatolická barokní katedrála nacházející na severním okraji hlavního náměstí Plaza de la Constitución v Ciudad de México, hlavním městě Mexika. Jde o největší katedrálu v Americe a největší barokní katedrálu vůbec. Katedrála stojí na místě, kde se původně nacházela aztécká chrámová pyramida Templo Mayor.

Španělští kolonizátoři se rozhodli postavit katedrálu na tomto místě, aby upevnili svou moc nad nově dobytým územím. Katedrála má dohromady 25 zvonů. Největší zvon váží 13 tun a jmenuje se Santa Maria de Guadalupe. Uvnitř chrámu je dohromady šestnáct kaplí a pět hlavních oltářů. A například Oltář králů, který byl navržen Jeronimem Balbasem, je vytesán z cedru. Na šířku má toto dílo 13 metrů a na výšku 25 metrů. Přímo pod oltářem se nachází krypta, jejíž vchod je střežen masivními dveřmi.

Panna Maria Guadelupská je patronkou Mexika.

Původní bazilika Panny Marie Guadalupské, viz níže, kde byl obraz umístěn, se nyní, stejně jako mnoho dalších budov v historické části města, propadá a proto bylo potřeba obraz přemístit.

Nový moderní kostel, kde se originál obrazu nyní nachází

Nejsilnější zážitek mám z malého starobylého indiánského kostelíka poblíž baziliky, kde jsem se usadila k meditaci. Po chvíli mnou začala prostupovat silná energie, mé tělo se začalo uklánět, do očí se mi draly slzy. V takové chvíli vás napadá, že jestli někde v těchto místech její energie stále přebývá, je to právě tady.

Obraz Panny Marie Guadalupské je záhadný, zejména proto, že se ještě nikdy dosud nepodařilo vypátrat, jak vznikl. Nebylo to žádnou známou technikou. Bedlivé zkoumání potvrdilo pravost i stáří díla. Ověřování probíhalo v kosmických laboratořích NASA – nejmodernějšími vědeckými metodami! Ani ty však nepřinesly odpověď na základní otázku: Jakým způsobem obraz Panny Marie Guadalupské vznikl a proč barvy ani po bezmála pěti stech letech vůbec nevybledly, ani se nezměnily?

Pokud ten příběh neznáte, tak vše začalo v prosinci 1531, kdy šel brzy ráno starý indián Juan Diego Cuauhtlatoatzin ze své osady na mši. Když došel k úpatí kopce Tepeyac, zaslechl přenádherný zpěv. Poté, co zpěv ustal, zaslechl, že na něj někdo seshora volá. Tam stála vznešená paní tmavé pleti, představila se jako Matka Boží a žádala ho, aby vyřídil biskupovi, že má na tomto místě postavit kostel a zasvětit jí ho. Ten ale historce člena „méněcenného“ národa neuvěřil. Jenže Juan pak měl vidění, že na místě, kde zjevení potkal, natrhal růže. Ačkoli byl prosinec a mrzlo, jen praštělo, našel jich spoustu, posbíral do pláště, a ještě kvetoucí přinesl skeptickému biskupovi. Když je před ním chtěl vysypat, vytvořily před jejich užaslými zraky na vnitřní straně pláště obraz světice. Požádala ho, aby to místo bylo pojmenováno Guadalupe. Prostý indiánský plášť, který je utkaný z rostliny agáve a který se měl podle všech přírodních zákonů nejpozději po 40 letech rozpadnout, je i po téměř 500 letech naprosto zachovalý. Nenese stopy tahů štětcem, barvy jsou stále svěží, i když byl staletí nezarámovaný a tím vystaven kouři kadidel a svíček, dotekům zbožných poutníků i dalšímu znečištění. Výzkum v roce 1962 odhalil v očích Panny Marie siluetu nálezce, Juana Diega, ale i postav překladatele a biskupa, přítomných u scény vysypání květů z pláště. Zástupce firmy Kodak pak prohlásil, že obraz se mnohem více podobá fotografii než malbě!

Konec rozjímání nad Pannou Marií, teď jsem si uvědomila, že nejsilnější zážitek mám asi nejspíš z metra…

Metro je v MC šílený. Přelidněný, nepřehledný, spousta tras, dlouhý přechody od jedné trasy metra k druhé, tlačenice, dusno. Já jsem si ho užila dosyta, protože jsem do centra města cestovala z konečné. Cesta tam nic moc, trochu nuda, dost nepohodlí, nevadilo, bylo ráno, dobře jsem se vyspala a těšila jsem se, co bude…při cestě zpět v sedm hodin večer, jsem zaznamenala jednu změnu, v soupravě byly zvlášť vyčleněné vagóny pro ženy a děti. Napadlo mě, že to může být z bezpečnostních důvodů, že tam možná docházelo k násilí. Vlastně dvě změny, večer jsme při přestupech vždycky skončili za nějakými drátěnými vraty a museli jsme počkat, až je otevřou a vpustí nás na nástupiště, takže se tím celá cesta ještě protáhla. Všechny vagóny byly nacpané k prasknutí, bylo tam horko, vydýchaný vzduch. V jednu chvíli mě začalo bolet břicho, dělalo se mi špatně a pocítila jsem silné nutkání „běžet na velkou.“ UFFFF… moje tělo občas funguje jako takový „vysavač“, moje enegie do těla natáhne „bordel“ z okolí a ten chce pak někudy ven. Někdy to jde přes krk, nutí mě to kašlat, někdy až do záchvatu, někdy se mi chce zvracet, teď to chtělo ven spodem. A nebo mi jen nesedla nějaká svačinka. Vlastně je to jedno. S vynaložením nadlidské síly jsem to vydržela až na tu mojí konečnou. Dobelhala jsem se k toaletám, kde kupodivu byla jakási paní uklízečka a tak jsem se dožadovala vstupu dovnitř. Kvůli kovidu zavřeno. Přes to prostě nejel vlak. Chvíli jsem na ní nevěřícně zírala, ale fakt jen chvíli, dýl už to udržet nešlo. A tak jsem se otočila a vykročila na svojí potupnou cestu… Už jsem to udržela jen pár kroků 🙂 🙂 🙂 Taaak, máte kvůli kovidu zavřeno, jízda metrem nadlidský výkon, taaak si mě teď vychutnejte. Zařadila jsem se do davu lidí proudícího z metra a společně s nimi přecházela přes most překlenující silnici. Moje krásné modrobílé šaty poseté kytičkami se začaly barvit dohněda. Ještě víc jsem se vytáhla z pasu vzhůru, srovnala tělo, prodloužila krok a pyšně si vykračovala dál. Asi jsem se v té chvíli dostala do změněného stavu vědomí, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsem tuhle potupu mohla přežít. Když jsem dorazila na recepci hotelu pro klíč od pokoje, byla jsem výjimečně velmi vděčná za milost ukrytou v nošení roušek. A víc už k této historce ani slovo.

Další den jsem se přesunula do Teotihuacánu. Ubytování jsem si našla přes booking.com, kousek od pyramid, takový obyčejný hostel. Měla jsem instrukci od ubytovatele, abych zavolala, až dorazím na místo, že mi přijdou odemknout, na recepci že nikdo není. Tak jsem čekala a po chvíli přijelo auto, chlapík mi oznámil, že budu ubytovaná jinde, ale u stejného ubytovatele, že nemusím mít strach, nasedla jsem tedy do auta a někam jsme přejeli. Ani v nejodvážnější a nejulítlejší představě bych si nedovedla představit, kde budu tu noc spát. A pár dalších nocí. Otevřela se kovová vrata a já jsem vstoupila do ráje krystalů, skulptur, silných energií, svatyně Panny Marie Guadelupské, do chrámu toltéckého učení a umění. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o retreatové centrum toltéckých učitelů, přístupné z velké míry jen uzavřeným skupinám. Rodina, které to místo patří, se s donem Miguelem Ruizem zná osobně a stýkali se i s Fridou Kahlo a jejím mužem Diegem Riverou. Jsou to potomci Toltéků, léčitelé a umělci. Toto retreatové centrum toltéckého učení má krásný název, the Dreaming House, Casa de los Sueňos, nachází se ve vesničce San Sebastian Xolalpa a můžete si ho prohlédnout také zde:www.thedreaminghousemx.com

Pro mě Dreaming House představuje skutečný chrám, kterým opravdu je, krásné retreatové centrum se spoustou uměleckých děl, ručně tesané kamenné sochy a rozmanité přírodní krystaly, které jsou vkusně rozmístěné všude kolem.

Uvnitř tohoto prostorného komplexu je dvanáct pokojů ve stylu starobylého Mexika, z jeho stěn dýchá historie, která je stále živá. I moje sny byly barvité a živé. „Tady je to místo, kde se zázraky budou dít naprosto přirozeně a budou vám připadat normální, protože normální jsou.“ I jídla, která jsou zde připravována s velkou péčí, za zpěvu linoucího se z kuchyně, mají transformační potenciál!!! Vždycky jsou čerstvá a podávaná s úsměvem.

Teotihuacán v Mexiku, starobylé město zahalené tajemstvím, je pro mně jedním z nejsilnějších míst, které jsem doposud navštívila. V silných energiích tamních pyramid dochází k léčení a transformaci. Teotihuacán v překladu znamená „Město bohů“ a také se říká, že je to město, kde se lidé stávají bohy. Kdysi to bývalo nejdůležitější spirituální centrum celé Střední Ameriky. Toltékové věřili, že po poslední kosmické katastrofě právě zde došlo ke vzniku nového světa a nového slunce.

Teotihuacán leží asi 50km severovýchodně od Mexico City a je archeologicky pozoruhodným místem. Největší záhadou však zůstává, kdo ho postavil, kdy přesně a proč. Má se za to, že osídlení tu vzniklo kolem r. 100 př.n.l., ale je možné, že to bylo ještě mnohem dříve. Pro Aztéky to bylo, a stále je, svaté místo, samotný původ civilizace. Podle legendy tu starý bůh ohně Huehuetéotl zapálil obětní oheň, do kterého skočili dva bohové a tak vzniklo páté slunce, začala éra, kterou v současné době pomalu střídá věk šestého slunce, který přináší změnu paradigmatu.

Ústředním bodem města je pyramida Slunce, která je třetí nejvyšší pyramidou na světě. Její základna má plochu 215 metrů čtverečních a je téměř stejná jako Cheopsova pyramida v Egyptě. Přímo pod jejím středem je jeskyně ve tvaru čtyřlístku, která mohla být považována za posvátné lůno lidstva, královskou hrobku, nebo velesvatyni.

Další z hlavních pyramid je pyramida Měsíce, která je menší, ale přesto pozoruhodná. Je umístěna na nejvyšším místě Teotihuacánu. Její tvar odráží obrysy Cerro Gordo, posvátného kopce, který se tyčí za pyramidálním komplexem. Místní výkopy odhalily hrobky obsahující lidské kostry, jadeitové a obsidiánové oběti a pozůstatky obětních zvířat, včetně pum a vlků. Hluboko pod pyramidou se nachází údajně tajný tunel, který vede na náměstí Měsíce. Toto velké náměstí obklopuje 12 menších stupňovitých pyramid.

Hlavní ulicí Teotihuacánu je Cesta mrtvých (Calle de los Muertos), která město rozděluje po ose sever-jih, je dlouhá asi 4km a spojuje hlavní chrámy. Zahrnovala asi sto náboženských budov a vybudována je tak, aby v době letního slunovratu přesně kopírovala souhvězdí Plejád. Prý je určena k přistávání kosmických korábů. Je toto posvátné město vybudováno mimozemskou civilizací? Někteří tvrdí, že ano.

Jednou z nejpůsobivějších památek Teotihuacánu je Ciudadela, královský obytný komplex zahrnující široké náměstí pod úrovní terénu a stupňovitý chrám Opeřeného hada Quetzalcoatla, hlavního boha dávného Mexika, který se údajně poprvé objevil právě v Teotihuacánu. Během výstavby a zasvěcení chrámu prý bylo obětováno více než 200 lidí, které pak z neznámých důvodů pohřbili po skupinách na zřejmě strategických místech. Teotihuacánské nástěnné malby často znázorňují bohy, oběti a válečníky – naznačují, že jeho obyvatelé byli obávanými bojovníky. Má se za to, že jejich cílem v boji nebylo získávat území, ale zajatce, které pak zřejmě rituálně zabíjeli, aby zabránily apokalypse. (Zdroj: Posvátná místa světa, Sarah Baxter)

V této oblasti stále žijí přímí potomci Aztéků a Toltéků, jsou to lidé, kteří uchovávají učení svých předků a předávají je dál, umí vést ceremonie a léčit tradičním způsobem, spojit se s neviditelným světem „za oponou“ a s využitím darů a moudrosti Matky Země dokáží pomoci lidem, kteří sem přijíždějí z celého světa, v léčení a transformaci. A jsou velmi nenápadní…

Je to také místo, kde don Miguel Ruiz, slavný toltécký nagual (autor knihy Čtyři dohody) učil a zasvěcoval své studenty.

Meditace v posvátné jeskyni umocněná slunečními paprsky v energetickém propojení s pyramidou Slunce.

Poblíž pyramid Teotihuacánu jsem měla možnost podstoupit ceremonii/léčení u místního váženého medicinmana, „tabákového šamana“, který pracoval v napojení na mocné energie Quetzacoatla, kterému je zasvěcena jedna z pyramid Teotihuacánu. Jak to tak bývá, do umění léčení bývají zasvěcováni potomci, učení se často předává z otce na syna…a tak pro mně v domluvený termín seance přijelo autíčko, „gazík“, řekla bych, a z něho vystoupili dva muži v bílém, otec a syn, oba šamani, jen zářili. Potřásli jsme si rukama, nasedli do auta a velmi pozvolným tempem jsme se mému ubytování z říše snů začali vzdalovat. Jeli jsme (drncali jsme) pomaloučku a dlouho po různých klikatých silničkách, měla jsem dojem, že se pořád motáme tak nějak kolem, pánové se bavili jen mezi sebou španělsky, takže jsem jim nerozuměla, mě ignorovali. Možná jen zdánlivě :-). Cesta plynula klidně a pořád jsme jeli hodně pomalu. V jednu chvíli jsme najeli na cestu vysekanou v kaktusovém poli poblíž pyramid a tou cestou jsme přijeli k malinkému bílému cihlovému domečku. No, domečku, vypadalo to spíš jako garáž. Auto zastavilo před „garáží“, dovnitř jsem měla zaparkovat já. Byla to jedna malá místnost, kde téměř celý prostor zabíralo lůžko, v jednom rohu stála police s různými aproprietkami jako jsou vykuřovadla, doutníky, kameny, apod., a naproti stála stará oprýskaná židle, na kterou jsem si odložila všechno, co by překáželo.. A překáželo by všechno. Takhle rychle jsem se před žádným cizím chlapem ještě nevysvlékla 🙂 :-). Většinu času jsem byla v péči starého pána, jeho syn tam byl přítomen vlastně jen jednou, pomáhal odvádět „špinavou“ energii v první fázi. Pracoval pomocí bylin a vykuřovadel, energii odváděl přes své tělo. Bylo mu špatně a bylo mi ho líto. Byla tam zima, ale bylo to hustý. Starý pán mě nejdřív celou očistil vykuřovadly, pak na mě pokladl obsidiánové kameny, přikryl mě dekou a odešel. Když se po nějaké době vrátil, deka šla dolů a následovala masáž těmi kameny. Pak si zapálil doutník a kouř vyfukoval na tělo na místa čaker, od temena hlavy až…až tam. Prostě všude. A dál masíroval a stlačoval různá místa na těle. Někdy to hodně bolelo, cítila jsem silné proudy energie procházet mým tělem a nejenom procházet, moje tělo se pohybem té energie různě propínalo a třáslo, párkrát jsem se rozplakala. Třikrát mi ukázal doutník, vždycky předtím, než z něho odklepl popel. V tom popelu na konci doutníku se pokaždé zformoval obličej. Věřte mi to, nebo ne, ale fakt tam potřikrát byl. Poprvé to prý byla tvář ďábla – to byla ta špatná energie, která ze mě odcházela, podruhé prý tvář Ježíše a potřetí Quetzacoatl. A toho jsem tam viděla zcela zřetelně, to byla fakt síla. Během celého procesu se proměňoval i starý pán. V první fázi byl rezervovaný a udržoval si odstup, nebo tak na mě aspoň působil, tak trochu chladně, šel z něho stejný chlad, jako z celé té místnosti. Ve druhé fázi se proměnil v mocného šamana a na konci jsem hleděla do velmi láskyplných a mírumilovných očí, ve kterých se zrcadlila velká něha. V lásce jsme se obejmuli, oba dva zjihlí tím procesem, který právě končil. Mocný šaman pod maskou milého usměvavého staříka, ke kterému jsem v tu chvíli cítila velkou blízkost, mě ještě vzal na jedno místo kousek za domečkem. Na místo, kde ženy tančí posvátný tanec Luny. Mohla jsem do toho prostoru vstoupit a mlčky jsme spolu ten posvátný prostor, v jehož středu byla kameny znázorněná děloha, obešli. Pocítila jsem velkou úctu k tomu místu a také se tam rozbrečela. Z vděčnosti.

Do Teotihuacánu jsem dorazila pátého ledna, pyramidy byly kvůli kovidu zavřené, ale jedenáctého je měli zpřístupnit. To nebylo špatné. Koupila jsem si letenku zpět do Evropy na čtrnáctého ledna. Tak co myslíte…jedenáctého je samozřejmě neotevřeli. Ani do konce ledna to nevypadalo, že by to mohlo klapnout, tak co teď? Obcházela jsem tu čtyřkilometrovou drátěnou ohradu jak hladovej vlk každý den. Když jedenáctého opravdu neotevřeli, dvanáctého večer mi hráblo. Při večerní procházce kolem toho plotu, někdy kolem šesté večer, stáli u jedné z bran uvnitř areálu dva strážníci. Zamířila jsem k nim. Logicky, protože tady nikdo nemluvil anglicky, jsem na jednoho z nich spustila v angličtině, jestli by mě nepustil do areálu, jestli by nebyla možná nějaká výjimka. Jen na chvíli, na meditaci na pyramidu Slunce, že se tam nikdy podruhé už nedostanu, že ve čtvrtek odlétám domů. Že za to samozřejmě zaplatím. Nevím, čemu z toho rozuměl, ale pokynul mi, abych počkala, s někým promluvil po telefonu a pak mi ten telefon podal, „Inglése“. OOOOkaaa. Na druhém konci se ozvala angličtina, můžu na pyramidu Slunce. V sedm pro mě přijede auto na domluvené místo a se mnou tam chce jít ještě jeden muž, tak nás vezmou společně. Jen pyramida Slunce od 7-9 a za 2000. Absolutně jsem neřešila otázku peněz ani bezpečí, prostě, bylo mi jedno s kým sednu do auta a co se může stát, ale co mi jedno nebylo: „Super, skvělá zpráva, ale já potřebuju ještě na pyramidu Měsíce.“ „Ne, to je nemožné. Jen pyramida Slunce.“ „Prosím, ještě pyramida Měsíce.“ „3000“. „OK. Domluveno“. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Jak jsem čekala na to auto, začínala jsem mít přece jen trochu strach, co ten chlap, který má také zájem o meditaci na pyramidách, když jsou zavřený. Ve stejný den jako já. Trochu mě to vyvádělo z rovnováhy. Když to auto konečně přijelo, uklidnila jsem se, chlapík, který jel na pyramidy se mnou, byl nádherný muž, indián, oblečený celý v bílém a s ním tam byla jeho žena a dvě děti. Stejně jako já si na pyramidu Slunce vynesli své krystaly. Chvíli jsem si vychutnávala ten pocit, sedět v té výšce na posvátném chrámu a v dálce před sebou sledovat zářící Mexico City…a pak už jsem se jen ponořila do meditace a nechala se prostupovat energií toho místa…otevřeli nám také tunel pod pyramidou, kterým jsme mohli projít a já pak už sama po Cestě mrtvých pokračovala ještě na pyramidu Měsíce…tolik darů se mi dostalo, tak obohacená jsem se vracela domů…